Garth Knox: Hudba Hildegardy z Bingenu směřuje k nebi

Rozhovor s irským violistou a skladatelem Garthem Knoxem

Na svém albu Saltarello hrajete skladby svaté Hildegardy z Bingenu i současné finské autorky Kaaiji Saariaho, tedy žen, které od sebe dělí téměř tisíc let. Najdeme v jejich hudbě něco společného?

Myslím, že ano, i když to asi nebude v jejich stylu komponování. Je obtížné hovořit o Hildegardě z Bingenu, protože žila dávno a od té doby se kolem ní vytvořilo mnoho mýtů. Její hudba je však svým způsobem velmi oslavná, exaltovaná. Vnímám v ní něco, co vychází z lidské podstaty a směřuje extaticky vzhůru k nebi. Kaaiji Saariaho je úplně jiná, ale přesto je lze i u ní pozorovat určitý prvek hledání světla. Saariaho je fascinující autorka, mám ji moc rád. Je to také krásná a přitažlivá žena. Na jednu stranu se zdá být velmi chladná – ostatně je to Finka a nikdy neříká víc, než je nutné, a také mluví nezvykle hlubokým hlasem. Ale pod ledovou slupkou se skrývá vulkán, který každou chvíli můžu explodovat. Něco podobného cítím i v její hudbě. Jsou v ní chladné pasáže, v nichž se téměř nic neděje, a vedle toho z těch skladeb tryská horko. Hádám, že něco podobného bychom zaznamenali i u Hildegardy.

To je velmi zajímavé. Můžeme to zobecnit? Je pro vás důležitá osobnost autora, jehož hudbu interpretujete?

Vše, co víme o skladateli, nám může pomoci při interpretaci skladby. Víme-li, jaký je člověk, jehož hudbu hrajeme, můžeme rysy jeho osobnosti do jeho hudby vkládat. Jako interpret si skladbu svým způsobem přivlastňuji, vytvářím svou vlastní verzi, jako by to byla moje hudba. Ale čím více informací se podaří do skladby dostat, tím je to pro posluchače zajímavější.

Vaše nejnovější album Leonard má podtitul Book Of Angels, vol. 30 a obsahuje skladby Johna Zorna. I to je vlastně velký eklektik, který ve své tvorbě spojuje různé styly a epochy.

Je pravda, že John Zorn je jako autor i jako osobnost velmi eklektický. Sám hraje různé styly hudby. Book of Angels je jeho velký mystický projekt, sbírka více než tří set melodií, z nichž každá je založena na představě jednoho anděla. Každá z nich má tedy název podle jména onoho anděla a k tomu je doplněna krátká legenda o jeho roli. A protože John Zorn nechtěl všechny tyto skladby hrát sám, měl nápad – a musím zde zdůraznit jeho velkorysost –, že se o tyto své melodie podělí s druhými. Vzniklo tak třicet alb ze série Book Of Angels, každé s jiným interpretem. Každému z nás dal Zorn exkluzivně deset melodií, přičemž tyto skladby neměl zpracovávat nikdo jiný. I mně tedy věnoval deset andělů, pečlivě vybraných pro mne a mou kapelu, a dovolil nám, ať si s nimi děláme, co chceme. Je tam tedy vždy základní hudební linka Johna Zorna, která svým charakterem a melodikou vychází z židovské hudby. Já mám skupinu, v níž dva střídáme violu a violu d’amore, dále je tam violoncello a perkuse. Sešli jsme se, každý si vzal některého z andělů a navrhoval ostatním, jak bychom tu kterou skladbu mohli zaranžovat. Je to tedy společná práce nás čtyř a Johna Zorna.

Jaká byla role Johna Zorna při aranžování. Mluvil vám nakonec nějak do vašich verzí?

Částečně. Na jednu stranu chtěl, aby to byla naše práce, ale na straně druhé trval na tom, abychom respektovali jeho dílo. Bylo tedy nutné, aby základní téma, které napsal, zůstalo beze změny a aby ve skladbě takto jednou odeznělo. Ale jakmile se tak stalo, mohli jsme si téma dále upravovat podle sebe a vymýšlet na něj různé variace. Na počátku každé skladby tedy představíme původní téma Johna Zorna, pak s ním pracujeme a případně na závěr původní téma opět zopakujeme.

Pracujete také na sérii Viola Spaces, skladeb k výuce techniky hry. Jak jste daleko?

Viola Spaces byl nápad, který jsem dostal jako hráč a jako učitel. Mnozí mladí hudebníci mají chuť hrát současnou hudbu, ale nemají příležitost seznámit se s některými technikami, kterých je v současné době příliš mnoho. Rozhodl jsem se tedy připravit drobné etudy a v každé z nich se věnuji pouze jedné konkrétní problematice, jednomu způsobu hry, který se snažím vytěžit do základu. Jedním z takových témat je například hra pizzicato, tedy bez smyčce, která se na hudebních školách prakticky neučí. Pokusil jsem se tedy napsat skladbu, která je založena výhradně na tomto stylu, aby hráč pochopil, kam až se dá zajít. Tato metoda se mi osvědčila. Zpracoval jsem tedy metodiku pro sólovou violu, potom pro dvě violy a dokonce některé skladby pro tři violy. Nyní podobně pracuji na projektu Violin Spaces, protože mě i mnoho houslistů žádalo o rady. Chtěli, abych své violové partitury přepsal pro housle, ale to jsem odmítl, protože se jednalo o skladby výhradně pro violu. Rozhodl jsem se tedy napsat nové skladby přímo pro housle. Letos bych je měl dokončit a pak se chci vrhnout na Cello Spaces. To bude taková moje osobní malá revoluce… Především ale chci, aby si hráči hledali a rozvíjeli své vlastní „spaces“. To je základní myšlenka celého projektu.

(Celý rozhovor vyjde v srpnovém čísle magazínu UNI)