Cymbelín: Etno Underground

Cymbelín hrával velmi příjemný folk s klávesami (a taky s kytarou, basou, klarinetem a houslemi). Loni se čtyřčlenná sestava rozšířila o bubeníka, z čehož mohl vzniknout melodický folkrock. Nestalo se tak. Přidáním bicích totiž nebylo jedinou změnou ve směřování kapely. Cymbelín se rozhodl radikálně změnit svůj styl: ubylo přímočarých (či průzračných) folkových prvků, ubylo akustiky. Zvuk z(mo)hutněl, klarinetu je rovnocenným (a mnohdy rovnocennějším) partnerem elektrická kytara, přibylo klávesových ploch (a dalších elektronických zvuků), houslisa Pavel Rajmic dává před houslemi přednost baskytaře. Jako pilotní projekt svého nového směřování natočil Cymbelín sedmipísňové demo.

Starý Cymbelín jsem míval hodně rád. To, co slyším z nové nahrávky, budu pracovně nazývat Nový Cymbelín. Jde totiž o úplně jinou kapelu, i když v ní zůstali všichni čtyři členové původní sestavy. Natolik se styl proměnil. I když se mi původní tvorba líbila asi o něco víc, nemohu říct, že by současné směřování kapely bylo vyloženě špatné. Jen si na ně (stejně jako ostatní fanoušci) budu asi muset ještě chvíli zvykat. Pokud tedy budu na následujících řádcích Cymbelínu řadu věcí vytýkat, dělám to s tím vědomím, že kapela sama v tuto chvíli shromažďuje postřehy, že o ně řadu známých (včetně mne) žádala a že sama rozmýšlí, co přesně dál.

Demo začíná skladbou Slova rýmy, na které se pokusím ukázat, co mi na nové tvorbě Cymbelínu zatím nesedí. Žánrově jde vlastně o pop (v dobrém slova smyslu) s výraznou basou, i když někdo jiný by klidně mohl mluvit o hutném folkrocku. Zvuk není nejlepší, ale to se v případě demonahrávky dá pochopit a omluvit. Hlavním problémem je spojení poměrně hlasité hudby se zpěvem Kristýny Šenkyříkové (mimochodem autorky písně). Hlas se totiž ztrácí v rachotu nástrojů, Kristýna se možná snaží zpívat výrazně, ale při tom zase nestíhá vyslovovat každou slabiku (a tím pádem krátí dlouhé samohlásky v koncovkách a spojuje slova, která se slévají v nesrozumitelný řetěz). Znatelná je také moravská (příliš měkká) výslovnost samohlásky "i".

O mnoho lépe vyznívá Kristýnin zpěv v pomalejším Archandělovi, jehož ambientní nálada a pěkní vstupy elektrické kytary se mi z celé nahrávky líbí nejvíc. Zajímavá je i razantní instrumentální dohra s klarinetem použitým coby pořádně úderný nástroj.

Zhudebněný text z Horňácka Chodí šohaj doznal až orientální úpravy. Na rozdíl od svižného provedení lidovky Letěl vtáček (ještě ve staré akustické sestavě), které znám z koncertů, zde opět dochází ke ztrátě srozumitelnosti. Jako poslechová záležitost v žánru world music to není špatné, ale s moravskou lidovostí tato verze už ani nehraničí.

Naopak Marný svět považuji vedle Archanděla za vrchol dema. Zpívané pasáže jsou decentnější a zvukově se blíží starému Cymbelínu, zatím Nový Cymbelín se naplno rozjede až v bubenicko-klarinetové mezihře, která vůbec nezní špatně. Ale hned v následující Vandrovali hudci se opět topí Kristýnin zpěv.

Obecný závěr? Nejvíce mi z nové tvroby Cymbelínu sedí klidnější zpívané pasáže, prokládané hutnějšími mezihrami a dohrami. Kristýna je zpěvačka spíše křehčího hlasu a vyniká v pomalých písních. Zběsilé tempo nezvládá, stejně jako asi žádný zvukař nevyčaruje její hlas o mnoho sytější, než ve skutečnosti je. Tomu by se kapela měla přizpůsobit. Pokud bych měl známkovat technické provedení dema, musel bych nějaké body strhnout kvůli výše zmíněným detailům. Pokud bych však dával známku písničkám samotným, bylo by to na desetibodové škále něco mezi šestkou a sedmičkou. Tedy rozhodně nadpůrměrné až dobré.