Autobus do Podbořan vyjede v dubnu

Petr Linhart, písničkář a vůdčí osobnost kapely Majerovky brzdové tabulky, chystá další sólové album nazvané Autobus do Podbořan. První samostatné CD Sudéta mu vyneslo nominaci na Anděla, cenu Akademie populární hudby.

Nová nahrávka, která tematicky navazuje na předchozí album, by měla být minimálně stejně silná. Vedle reflexí současného východního Karlovarska, kde autor v poslední době často pobývá, nabízí i písňové příběhy z jiných míst. Dá se tedy říci, že deska je i trochu pojízdná, „autobusová“. Obsahuje mimo jiné pozapomenutý příběh Annenruhe o Romeovi a Julii z Moravské Třebové devatenáctého století. Písní Helga Braun se naopak zase vrací zpátky na Karlovarsko do bývalých Skoků, kde se autor dnes podílí na obnově a oživení zdejšího barokního chrámu.

Album vzniká ve studiu Lineart pod vedením Linhartova dlouholetého spolupracovníka, producenta a kytaristy Marka Štiftera. Na albu, které překvapí svým moderním zvukem, se dále kromě hostů podílejí spoluhráči z Linhartovy doprovodné kapely 29 Saiten – steelkytarista Josef Štěpánek, Aleš Charvát na baskytaru a bubeník Tomáš Makovský.

(Oficiální tisková zpráva vydavatelství Indies MG)

Tři otázky na Petra Linharta (z rozhovoru s Milanem Tesařem pro Katolický týdeník)

V pohraničí se cítíš jako doma. Pocházíš ale ze středních Čech. Ty jsi za svůj domov nepovažoval?

V Kladně byl mým domovem dům, ve kterém jsem se narodil a který později padl při asanaci. Od té doby se tam nijak zvlášť doma necítím, i když jinak ve středních Čechách je mnoho míst, které mám rád a o kterých jsou mnohé písně psané pro Majerovky. Nicméně jak někde píše Václav Cílek – krajinu svého srdce si člověk často vybere až po čtyřicítce.

V písni Maria Stock, věnované zpustlému poutnímu místu Skoky (na Karlovarsku), zpíváš: „Kde končí let je pustá ves / Mariánské schody do nebes / Pod schody kostel a v něm tma / Dvě věže drží ho jak lva.“ Mě by zajímal příběh tvého vztahu k tomuto místu. Jak ses do Skoků dostal a čím tě pozapomenuté místo mariánské úcty tak fascinovalo, že se k němu ve své tvorbě vracíš?

Mě ten kraj okolo Skoků vždycky lákal svou odlehlou svébytností. Fascinovaly mě ty rozcuchané kopce tonoucí v mlhách, ta neustálá hra světel a stínů, která je tu způsobena poměrně vysokou polohou zdejší krajiny. Miloval jsem zdejší lokálku, tu dlouhou trať z Rakovníka do Bečova, která propojuje krásná polozapomenutá místa, Kapucínské skály, Lubenec, Chyši, horu Vladař, Žlutice a Toužimsko. Dvacet let mi při pohledu do mapy jitřila fantazii značka kostela uprostřed prázdné krajiny s nápisem: Skoky, zrušená vesnice. Tak jsem se tam konečně po dvaceti letech jednou na konci zimy vydal a našel tam ty mariánské schody do nebes. Bylo to silnější, než jsem mohl očekávat. Jsou místa, která si dají načas, než vás přijmou, pravil by patrně doktor Cílek.

Vím, že tvůj vztah ke Skokům je specifický, dokonce sis poblíž koupil garsonku. Ale máš podobně silný vztah i k dalším konkrétním místům v pohraničí?

Mám rád Rumbursko, malebnou krajinu kopců s rozhlednami, odkud pocházela moje sudetská babička. Nebo třeba Broumovsko, barokní zemi otevřenou do Polska. Podobně úchvatné jsou Rychlebské hory a Javornicko. Ale to je jen chabý výčet, těch míst je daleko víc a mnohá další asi nikdy nenavštívím, protože na to je život příliš krátký.