VOX 006: mikroreportáž

Festival VOX 006 v Praze nabídl žánrově pestrou a vyváženou přehlídku české (a v jednom případě i slovenské) křesťanské hudby. Po finalistech soutěže Nová tvář, o nichž referuji níže, nastoupila na pódium první z relativně známých kapel, západočeské Con Brio, které hraje folk s přesahy k jazzu, latině, funky a rocku. Příjemná muzika, avšak v čisté podobě z desky mě zaujala o něco víc než ve špatně nazvučitelném sále KD Vltavská. O to větším překvapením však pro mne byla následující vokální pětice Vockap. Ačkoli si na zpěv acapella příliš nepotrpím, pánově mě naprosto dostali svou neakademičností, humorem a dokonalou interpretací spirituálů a dalších nejen duchovních písní. Brněnský folkový Bétel se pomalu stává klasikou: někdo je z něj nadšený, jiný jej odzívá (setkal jsem se s oběma typy reakcí publika, mně se Jonáš a spol. poslouchali příjemně). Vystoupení Oborohu pro mne osobně bylo vrcholem festivalu. Zatímco u nových písní z úplně čerstvého alba Nocí mořem jsem si opět zanadával na zvuk (textu téměř nebylo rozumět), při klasice typu Vítr, Advent (podle mne nejlepší píseň Oborohu vůbec) nebo při závěrečné Žalmu 12 jsem nostalgicky vzpomínal na doby, kdy jsem na Oboroh chodil několikrát ročně. Zatímco při vystoupení Slávka Klecandra a spol. se začal parket před pódiem nesměle plnit, Veselá zubatá přilákala dav. Také ona představila své nové CD (Hodná sestra zlého Smrťáka Tvrďáka), přidala něco ze klasiky křesťanské (328 z tlustýho) i totálně světské (Píseň o soplu) a hlavně bavila. Nebo spíš Rudolf Brančovský bavil. Pro mne po Oborohu druhý vrchol festivalu. Naopak hiphopoví Wessani mě nechali naprosto chladnými. Kdybych hledal, v co věřit, rappeři v kšiltovkách by mě asi na víru v Ježíše neobrátili. Netvrdím, že by mě z hiphopu nebavilo vůbec nic, ale příliš jednoduchý a přímočarý projev Wessanů v mých očích a uších hraničil s trapností. Liberecké !ON mám rád. Bohužel však kapela vsadila především na rychlejší metalové skladby a nezahrála žádnou ze svých skvělých balad typu Bez síly? nebo Díky. A protože neprorazitelné hlukové stěny nejsou nic pro mne (ačkoli z cédéčka si i hodně tvrdou hudbu rád poslechnu), byli !ON pro mne druhým největším zklamáním festivalu. Richarda Čanakyho ze Slovenska beru především jako fenomén tamní mnohem živější scény. Čanaky úspěšně boduje ve Slávikovi a dokáže opravdu strhnout davy. Já jsem bohužel na VOXu bojoval s nachlazením a v okamžiku zajímavého Čanakyho vystoupení bohužel i s opakovanými mikrospánky. Přesto uznávám, že lepší tečku za zajímavě obsazeným festival dramaturg Petr Chlouba vymyslet nemohl.