Více než 30 let za mixem a fenomén italo dance

Premiéru pořadu uslyšíte v pondělí 10. srpna 2026 v 19.15.  Po odvysílání jej najdete jako obvykle v audioarchivu na našem webu nebo na webu www.hudebnirozhovory.cz.

V samotném rozhovoru zůstalo italo dance spíše jedním z témat, ale zaslouží si rozebrat blíže vzhledem k překotné historii v digitálním světě. Co přesně tento žánr definovalo? Čím se lišil od dominantního eurodance 90. let a proč se hudbě, kterou dnešní kritika ráda odbývá nálepkou "tucárna", věnovali producenti s tak propracovaným smyslem pro strukturu a detail?

Čas pro zhoupnutí

This is the time to party / This is the time to start it / This is the time for all of you to move your body (Gabry Ponte – Time To Rock)

Odpověď na otázku, kde se italo dance vzalo, hledejme v polovině devadesátých let, ještě předtím, než měl žánr jméno. Producenti jako Gigi D'Agostino tehdy experimentovali se stylem, kterému sami říkali "Mediterranean Progressive" – melodičtější a houseovější odnož tehdejšího progressive trance. V roce 1998 se tato linie vývoje protnula s doznívajícím eurodancem a zmíněný Gigi D'Agostino napsal společně s Paolem Sandrinim hit Elisir, který určil zvuk a aranžérský vzor na roky dopředu. Díky určitému vakuu na taneční scéně zlom přišel bleskově. Než se rok 1999 přehoupl do poloviny, žánr ovládal hitparády po celé Evropě. Snad nikoho v létě 1999 neminul hit Blue (Da Ba Dee) od Eiffel 65.

Zvukově se žánr od klasického eurodance lišil hned v několika ohledech. Tempo kleslo z tehdejších 135–150 úderů za minutu na pohodlnějších 130 až 142 BPM – rychlost, která uměla udržet parket v pohybu dlouhé minuty. Rozpadla se i pevná eurodance kostra – mužský rap ve slokách, ženský zpěv v refrénu. Místo ní nesla skladbu jedna melodická linka, často vedená klávesovými melodiemi nebo syntezátorovými riffy, podtrhnutá čtyřdobým houpavým základem a charakteristicky mimoběžnou basovou linkou hranou v mezerách mezi jednotlivými dobami kopáku. Rytmus italo dance zdědilo, podobně jako house či eurodance, z disca sedmdesátých let. Zásadně se proměnila i role hlasu. Vokodér a efekty pro zarovnávání intonace se nepoužívaly k opravě intonačních chyb, ale jako výrazový nástroj hodící se k sentimentálním nebo lehce exotickým melodiím.

Po roce 2005 začalo tempo taneční hudby opět zpomalovat až pod 130 BPM a začalo být nezbytné začleňovat do skladeb pasáže bez výrazného rytmu (tzv. breaky) a zvyšovat energičnost na úkor melodičnosti. Nová generace mladých lidí, kteří už nezažili na vlastní kůži eurodance 90. let, nutila zavedené žánry nové éry k transformaci. Dle zmíněných trendů se zvuk tedy na přelomu let 2004 a 2005 přitvrdil a díky tomu si italo dance udrželo svou identitu ještě zhruba dva roky. Nakonec se však publikum i producenti rozutekli jinam a většina z nich zakotvila u nastupujícího electro housu a electro dance, který v polovině dekády začali prosazovat taková jména jako Cristian Marchi nebo Alex Gaudino.

Od drahého studia k domácímu počítači

Zásadní hity, které položily základy italo dance, vznikaly v klasických nahrávacích studiích vlastněných většinou nahrávacími společnostmi. Elisir Gigiho D'Agostina byl nahrán ve studiu spjatém s labelem Media Records, stejně tak Blue (Da Ba Dee) vzniklo ve studiu turínské Bliss Corporation, kde se ostatně celé trio Eiffel 65 poprvé sešlo. Nakonec i Giorgio Prezioso, než založil s bratrem Andreem a s Alessandrem Moschinim projekt Prezioso And Marvin, roky pracoval jako technik v klasických nahrávacích studiích. Počítač zatím tedy sloužil pro řízení fyzických syntezátorů a dalšího vybavení studia.

To se začalo měnit s příchodem nového tisíciletí. Výkon osobních počítačů rostl a pokud si uživatel připlatil, byl schopný v reálném čase pracovat ve vícestopých virtuálních studiích jako Cubase. Stejně tak aplikace FruityLoops získala významnou aktualizaci, která z původního bicího automatu udělala plnohodnotné studio. DJové a hudební nadšenci do italo dance tak získali možnosti, jak si postavit domácí studio sestávající z počítače a dalšího ne nijak kriticky drahého vybavení. Zvýšená produkce nových skladeb se okamžitě projevila na trhu s nosiči, které kromě zavedených vydavatelství vycházely pod jednorázovými značkami a často skončily se statusem promo singlů. Návštěvnost klubů a diskoték také stoupala pod vlivem rádií zaměřených na italo dance a též pod vlivem rozrůstající se šedé zóny sdílení skladeb přes internet.

V roce 2004 vzrostl počet použitelných počítačových aplikací, pomocí nichž bylo možné zpracovávat vícestopé audio a notový zápis, a navíc drahé syntezátory z konce 90. let znatelně zlevnily, což se v italo dance projevilo nejdříve přitvrzením zvuku ruku v ruce rozpadem klasické písňové struktury a následně rozmělněním a de facto zánikem žánru jako takového. Produkční techniky se obměnily, neboť nahrávací studia se širokým zázemím přestaly být potřeba. Nahrávání a komponování taneční hudby se už dlouhé roky produkuje na noteboocích, které si DJové a umělci vozí s nezbytným vybavením s sebou v batohu. Technické nároky na tvorbu se snížily natolik, že unisonový electro track s trochou fantazie zvládne naprogramovat vpodstatě každý.

Taneční patos, který vás strhne

Už v 80. letech italo disco platilo za žánr nekomplikovaný, který vás strhne nebo nad ním ohrnete nos. Italo dance vychází ze stejné estetiky, jen se proměnil kulturní a technologický kontext. Ač nechceme sahat ke stereotypům, nabízí se analogie s italskou kuchyní – jednoduchá jídla, která když milujete, královsky si na nich pochutnáte. Stejně tak byste těžko našli tanečnější elektronickou hudbu, než bylo italo dance. I když se jedná o tvrdší, méně melodický kus, lze Everybody Jump od Anti-funky z roku 1999 považovat za jakýsi manifest nastupující éry. Ta je charakteristická právě tanečností, zvukovou nekompromisností a středomořskou melancholií přecházející někdy až v teatrálnost.

Italo dance je vymezeno lety 1998 až 2006 a produkcí hudby v Itálii. Jednotlivé singly nebo skladby v rámci jednoho alba mohou variovat mezi různými subžánry. Např. Floorfilla – Anthem #4 je postavena na samplovaném rapu a syntezátorových riffech, zatímco Bamble B – Coming Through The Light ze stejné doby (druhá polovina roku 2000) se vyznačuje zpívanými slokami a refrény a syntezátorovou melodií. Obě se ovšem řadí do italo dance. Postupem doby padla i místní příslušnost, což dokazují takoví interpreti jako slovinský Bastino nebo španělský Jordi Carreras a jejich produkce z roku 2004. Ve výsledku se tedy žánr stal spíše fenoménem středomořských diskoték a klubů, než těsnou škatulkou.

Italo dance má přece jen jedno poznávací znamení, a to výraznou syntetickou basovou linku založenou na celospektrálních zvucích, jako jsou pilový a čtvercový signál a jejich deriváty vzniklé zkreslením. Takové staccatové osminy střídající se s kopákem vytvářejí pulzující houpavý pocit, jenž zní výborně jak na diskotékových zvukových systémech, tak na tehdejších přenosných radiopřijímačích. V podstatě po celé roky producenti hledali unikátní kombinace zvuků beatů kopáku a basových pulzů. Často se jednalo o souzvuk různých bicích automatů a syntezátorů, u nichž jinak byly efektované basy a jinak středy a výšky. Např. Gigi D'Agostino nebo Roberto Molinaro na basovou linku aplikovali metodu odkoukanou z holandské klubové scény, při níž se s každou notou otevírá filtr výšek, což vytváří specifický žbluňkavý zvuk, který člověka nutí intuitivně poskakovat. Navíc ke zmiňovanému poznávacímu znamení patří i zpracování basy a kopáku jednotným způsobem pomocí proměnného filtru s horní propustí, při němž je rytmus sice slyšitelný, ale tanečníkům pocitově chybí ve skladbě basové frekvence. Ty ovšem pozvolna nabývají na síle, což vytváří úžasné napětí. Touto technikou proslul především právě Gigi D'Agostino ve svých klubových verzích písní, odkud to ostatní hojně kopírovali.

Už od počátku italo dance producenti pracovali s efekty pro úpravu intonace a barvy hlasu. Nejdříve kvůli tomu, že chtěli zopakovat úspěch Eiffel 65 s písní Blue (Da Ba Dee), což byl v historii druhý singl, který dobil s tímto efektem špičky hitparád po Believe od Cher, později ovšem kvůli navození křehké konstituce zpěváka či zpěvačky. Prvotním záměrem nebylo rozezpívat nezpěváky – ostatně k tomu nebylo určeno ani první zařízení Digitech MIDI Vocalist, které patřilo k vybavení turínských studií. Šlo spíše o to dát na odiv hladké, lomivé tóny evokující jistou nevinnost hodící se výborně k melancholickým melodiím. Dobře je to slyšet na singlu Eiffel65 – Cosa Resterà (In A Song), kde je slyšet jak plný hlas Jeffreyho Jeye v refrénech, tak potichu zpívané sloky nepokrytě intonačně zarovnané. Mezi ukázkové příklady oné estetiky nevinnosti vytvořené extrémním nastavením intonačního efektu lze počítat např. Syreen - Touch The Sky nebo překvapivě emotivní Ada – La Tua Notte v remixu od Michela Lavie (Amicizia Salda Mix).

Pokud vezmeme všechny zmíněné ingredience, obzvláště používání frekvenčních filtrů pro gradaci dynamiky skladby namísto hlasitosti, získáme mocný nástroj, jak taneční basovou linku propojit nejen s vedoucí melodií, ale i klidně s komplikovanými orchestrálními či ambientními aranžemi, které přitom nepůsobí nepatřičně. Gigi D'Agostino patřil k těm, kdo tento koncept dotáhli nejdál – a nešlo jen o čistě zvukovou stránku věci. Ve svém pořadu Il Cammino di Gigi D'Agostino na rádiu M2O pravidelně proplétal hudbu s vlastním, intimně přednášeným, mluveným slovem v podobě krátkých úvah a přání. Ve snaze o uvolnění těla a otevření mysli skrze taneční hudbu jistě nebyl sám, ale patřil k těm, kdo scéně ukazovali, kam až lze upřímnost a zvukovou nekompromisnost dotáhnout. Nakonec byl právě jeden z těch, na koho skalní fanoušci italo dance vzpomínají, a to i proto, že jinak zábavové hudbě uměl dát i nějaký přesah.

Mediální scéna naruby

Žánry elektronické taneční hudby nové éry (v Itálii italo dance, v Německu dancecore atd.) se točily primárně kolem diskoték a tanečních klubů, což šlo proti praxi zavedeného hudebního průmyslu. Díky zjednodušující se produkci a spíše stoupající zvukové kvalitě tuto hudbu produkovali DJové, lidé z hudebního průmyslu, kteří sami taneční kluby vlastnili nebo se kolem nich motali, nebo sami návštěvníci parties obdaření talentem. První vydání singlů proto mířila do DJ shopů a teprve v případě většího úspěchu interpreta také do klasických kamenných obchodů s hudbou. Hlavní obrat generovala návštěvnost akcí, z níž se odváděly autorské poplatky a na které si DJové potřebovali opatřit trendující singly. Hudební nosiče v hodnotě poloviny nebo dvou třetin hudebního alba, kde bylo několik verzí stejné skladby, nebyly pro běžného hudebního fanouška zajímavé, ani smysluplné. U velkých vydavatelství se dodržovalo pravidlo, že dílo musí být řádně autorsky ošetřeno, což později bylo zúročeno a skladby mohly být zařazeny do digitálních obchodů nebo do streamovacích služeb. Například vydavatelství Time Records z tohoto dědictví ročně těží miliony eur na autorských poplatcích. Protože ovšem tehdy nové skladby mířily od DJů ke DJům, vycházela nezanedbatelná část často na tzv. white labelech pro okamžitý užitek a testování publika bez toho, že by se podařilo dořešit autorská práva. Kvůli této živelnosti je část produkce v podstatě nyní ve statusu archeologie, sehnatelné jen v bazarech.

Kultura sendvičované reality je příznačná pro dobu kryjící se s rozmachem žánru italo dance a progresivního houseu. Je to doba statického internetu a prvních mobilů, kdy technologie lidi neizolovala, ale sloužila jako nástroj k fyzickému setkávání v klubech a na diskotékách. V roce 2002 se nezávisle na sobě mediální skupiny Gruppo Editoriale L'Espresso v Itálii a Grupo PRISA ve Španělsku potýkaly s problémy v provozu rádiových stanic a z průzkumů jim vyšlo, že zejména v Itálii mladí lidé jsou vlastně se svým nadšením do klubové hudby téměř ponecháni na pospas lokálním médiím nebo internetovým magazínům a diskusním fórům. Proto došlo ke spuštění celoplošných rádiových stanic M2O v Itálii a Máxima FM ve Španělsku. Do tří let se z obou úzkoprofilových stanic staly prosperující podniky obou mediálních domů. M2O inzerovalo pozvánky na akce, stavělo svůj program na konkrétních DJích, kteří pouštěli hudbu ve svých pořadech, natěšení posluchači chodili na jejich živá vystoupení, tam rádio prezentovalo sebe a své partnery. Ústřední postavou M2O byl od počátku Amerigo Provenzano (Provenzano DJ), který ve svém pořadu Out Of Mind vysílaném v odpoledním prime time udával trendy, které měly dopad na celou italo dance scénu a byl to právě on, kdo vymyslel a se svými kolegy představil podžánr hard dance style. Byl největším lákadlem výjezdních živých vysílání, jak tomu bylo např. v létě 2006 na šňůře živých vystoupení v diskotékách a akvaparcích po celé Itálii nebo pravidelně při příležitosti konání veletrhu DJské techniky SIB (Salone internazionale del Ballo) na výstavišti v Rimini. Jeho odchod z pozice kurátora italo dance na jaře 2007 a přeorientování se na electro znamenaly pro žánr definitivní konečnou, i když to byl spíše důsledek vývoje než jeho podnícení.

Když sečteme výše řečené, získáme představu o průměrném fanouškovi italo dance v Itálii. Ve všední dny chodil do práce či do školy a odpoledne všude, kde se to naskytlo, poslouchal rádio. O víkendech vyrazil do oblíbené diskotéky nebo na vystoupení DJe, kterého znal z rádia. Jeho hudební sbírku tvořilo několik alb od nejznámějších hvězd a sada CD s mixovanými DJ sety, které si mohl klidně koupit i v novinovém stánku, jako např. sety ze série M2O Compilation mixované Provenzanem DJ. Ti, co svůj zápal do taneční hudby brali mnohem vážněji a chtěli si mixovat sety jen tak pro radost nebo pro svůj okruh kamarádů, se nořili do útrob internetu a tam sledovali, co kdo z interpretů vydal a co nabídli ostatní uživatelé ke stažení takříkajíc skoro od zdroje. Vydavatelé částečně tuto šedou zónu sdílení tolerovali, neboť to jednak pro ně byla reklama, jednak ti progresivnější z nich si velmi dobře uvědomovali, že je otázkou času, kdy vzniknou oficiální obchody a poptávkové služby pro digitální hudbu a oni z nich budou moci profitovat. Dobře měli spočítáno, že příjmy z řádné veřejné produkce a z prodeje v DJ shopech stále tvoří fundamentální část příjmů.

Síť aktivních fanoušků v České republice byla oproti jiným zemím menší a mnohem více svázaná s internetem. Ta nejvíce propagovaná italo dance produkce se do českých rádií dostávala skrze německé vydavatelství ZYX Music, které mělo dlouhodobé vazby na Itálii již od 80. let. Do hloubky ovšem šly jen vybrané pořady na vybraných lokálních stanicích. Asi nejzářnějším příkladem je právě DJ PMC, který byl hostem našeho pořadu. Ten kolem roku 2000 působil na nejposlouchanějších jihomoravských stanicích – nejdříve Kiss Hády a poté Krokodýl. Sobotní večery byly výhradně orientovány pod jeho vedením na nejen italskou taneční hudbu nové éry, která byla prezentována DJským způsobem včetně DJ setů a záznamů z živých vystoupení. Fanoušci, kteří chtěli s hudbou být více v kontaktu a nespokojili se jen jednou týdně s poslechem rádia, byli odkázáni na prostředí internetu – ať už na komunitní sdílení hudby v MP3, nebo později na poslech zahraničních rádií přes internet (M2O MP3 stream).

Průvodce žánrem italo dance

V pořadu, na který tento článek navazuje, se nachází v rozhovoru s DJem PMC dvě skladby a na konci DJ set představující průřez italo dancem ve své zkrácené podobě. Zde jej představujeme v plné délce včetně oněch dvou skladeb, které jsou již integrální součástí setu. Vezmeme-li v úvahu sledované období 2001–2006, dojdeme více než ke dvěma stovkám reprezentativních skladeb, tudíž 12 z nich obsažených v setu je stále značně subjektivní výběr. Přesto se pokusme představit, čím jsou zajímavé:

Kim Lukas – To Be You [Remix]

Tato zpěvačka patřila k prvním rozpoznatelným tvářím italo dance. Byla jednou z těch, jimž v remixu Eiffel 65 vtiskli jejich nezapomenutelný zvuk roku 1999. Na sklonku roku 2000 přišla s tímto singlem od producentského týmu kolem labelu DB One Music. Zvukově patří do průkopnického období – houseové bicí, rozpoznatelná italo dance basová linka a aranže náležející spíše ještě do eurodance.

Ozz – 01

Přestože 01 nepatří k singlům bořícím hitparády, doplňuje průvodce o podstatně progresivnější pohled na italo dance, jenž zůstává stále melodický. Netradiční zvonkohra a pulzní syntezátorový zvuk vytvářejí magickou sluncem zalitou ostrovní atmosféru, kterou lze objevit i v nahrávkách žánru Mediterranean Progressive z poloviny 90. let.

Paper Boy - Yes All Night [DJ Nick Land Hard Mix]

Tento singl z podžánru hard dance style je jeho typickým představitelem. Paper Boy byl dalším projektem dua Promiseland (Fabio Ranucci a Nazario Pelusi), tentokrát ovšem přibrali k sobě DJe Nicka (Nicola Peloso). Protože všichni tři patřili do okruhu producentů a DJů kolem rádia M2O a hlavní příjmy měli patrně právě z prezentace na této celoplošné stanici, nebyla nejspíše dostatečně vypořádána autorská práva. Skladba dnes existuje jen na dobových nosičích nebo jako součást DJ setů a online ji legálně nelze sehnat.

Paps'n'Skar – Balla [DJ Maxwell Tanz Mix]

Originál písně Balla lze zařadit spíše do žánru euro pop a řadí se mezi další singly dua Paps'n'Skar, jejichž remixy byly úspěšnější než původní verze. Remix DJe Maxwella pro léto 2006 lze označit symbolicky, nikoli však fakticky, za labutí píseň italo dance kvůli tomu, že spojuje vše, co tento žánr za roky nahromadil - zpěvná melodie, klavírní aranže, hutný basový základ a táhlé syntezátorové variace.

DJ Ross – Smile [Luna Mix]

Rossano Prini ve spolupráci se Stevenem Maverickem, jehož hlas se objevuje na mnoha titulech, a s producentem Paolem Sandrinim složili několik singlů patřících do zlatého fondu italo dance. Za hutným zvukem nahrávky stojí především právě Paolo Sandrini, jehož lze považovat za jednoho z nejvlivnějších italských tanečních producentů 21. století. Jeho genialita především spočívá v nacházení zvuků jdoucích dohromady jak s atmosférou nahrávky, tak s tonalitou, proto jeho basové linky nezní nikdy tence.

Kronos - Magica Europa (Blissco Mix)

Projekt Kronos pod vedením producenta Joea T Vannelliho se vyznačuje progresivním zvukem a latinskými texty zpívanými Gianlucou Cellaiem. I když Magica Europa je stále dost melodickou skladbou opěvující evropské země, dobře zastupuje tvrdší odnož italo dance, jejíž charakteristickým rysem je samplované nebo rapované slovo. Za verzí Blissco Mix nestojí nikdo jiný než dříve zmíněný Roberto Molinaro, a jeho název odkazuje k vydavatelství Bliss Corporation jakožto k podnětnému prostředí, kde vznikaly neotřelé zvukové experimenty.

Eiffel 65 – Tu Credi [Molinaro Remix]

Původní popisek remixu zní "The Complete Opera By La Premiata Ditta Molinaro And Lobina" a odkazuje na remixérský koncept na pomezí hard trance a italo dance, jenž se stal mezi italskými interprety velmi žádaný. Vytvořil jej DJ a producent Roberto Molinaro ve spolupráci s klávesistou skupiny Eiffel 65 Mauriziem Lobinou. Tento koncept prověřili na třech tanečních opusech Eiffel 65 (Viaggia insieme a me, Una notte e forse mai più, Tu Credi). Vyznačuje se nekompromisním basovým spodkem, specificky upraveným, a přitom emočně plným vokálem a syntezátorovými klenutými melodiemi.

Promiseland - I Really Mean What I Say

Kdyby tato píseň vyšla o dva až tři roky dříve, mohla se nejspíše stát celoevropsky úspěšným singlem, avšak doplatila na krizi italo dance v roce 2006. Můžeme se jen dohadovat, jaké skutečné důvody vedly k tomu, že kromě vysílání rádia M2O a pár kompilací se vlastně nikde I Really Mean What I Say neobjevila. Nabízí se vysvětlení, že jak vydavatelství, tak i Promiseland cítili, že fanoušci taneční hudby si žádají už jinou zvukovou estetiku a jiný styl.

Gigi D'Agostino – Silence [Vision 6]

Gigi D'Agostino málokdy nechával své písně remixovat hudebníky zvenčí a dával buď přednost svým spolupracovníkům nebo hledal sám nové způsoby, jak pro určitou příležitost, třeba jen pro prezentaci v rádiu, skladbu uchopit. Silence existuje v mnoha verzích, ale Vision 6 patří mezi ty oficiálně vydané a přitom poměrně raritní. Je asi nejmelodičtějším a nejvíce scénickým podáním, které si zachovává všechny atributy jeho tvorby včetně gradace atmosféry pomocí filtrů a vrstvení nástrojů.

Prezioso Feat. Marvin – Somebody

Tento singl zastihuje jedny ze zakladatelů italo dance v jejich druhém stylistickém období, kdy přešli od zastřenějších houseových spodků k staccatovějšímu a tvrdšímu zvuku, jenž je založen na digitálně průzračnějších a zkreslenějších zvucích. Zvuky nástrojů jsou voleny s pečlivostí, aby adekvátně podtrhly existenciální text o hledání duše.

Brothers - Memories

Italo dance samozřejmě čerpá inspiraci také z italo disca 80. let, avšak tým hudebníků kolem projektu Brothers patří k těm, kteří na svých písních asi nejzdařileji předvedli italo disco pro 21. století – zpěvné, rozmáchlé melodie, masivní dozvuky a digitálně zdvojené vokály. Přitom lze ocenit, že jak v případě skladby Memories, tak i u jejich dalších singlů nic nenaznačuje, že by mělo jít o coververze.

Erika - Relations

Popově laděnou píseň Relations napsal pro svou tehdy teprve šestnáctiletou sestru Eriku její bratr Tristano De Bonis vystupující pod hlavičkou projektu Magic Box. Díky již zmíněnému Rossano Prinimu singl vyšel na nejsilnějším italo dance labelu Time a prostřednictvím německého vydavatelství ZYX Music se poté dostal do celé Evropy, kde získal v žebříčcích slušná umístění.