Tomáš Kytnar: Slovenština na mě působí libozvučně

Rozhovor s Tomášem Kytnarem (Tady To Máš)

Tomáši, v 80. letech jsi hrál ve skupině Makyota, ale potom ses na delší dobu coby muzikant odmlčel. Co tě přimělo k tomu, abys začal znovu pracovat na písničkách a nahrávat je? 

Bylo to myslím tím, že začal hrát můj syn Lukáš, který se svými kapelami zkoušel u nás doma v suterénu. Viděl jsem velmi zblízka do jejich tvůrčí hudební kuchyně a pomalu jsem začal v podstatě žárlit. Žárlit na tu radost z tvoření a štěstí z hudebního porozumění. A tak se asi ve mně opět probudila touha zase si něco zkusit s těmi černobílými svůdkyněmi. S procesem stárnutí se u mne zřejmě změnilo hudební vyjadřování, ubylo razance a ztratila se potřeba kritizovat politické zřízení. Šanci dostala melodie, snaha o navození nálady, atmosféry.

První demo s názvem Tady To Máš vzniklo v roce 2003. A protože Tady To Máš je projekt, na kterém se postupně sešla řada muzikantů, zajímalo by mě, jak sis na začátku spoluhráče vybíral?

Na počátku jsem si vybral pouze sám sebe. Chtěl jsem si hrát jen pro sebe a první myšlenka, možná už od dob, kdy jsem asi sedm let navštěvoval hodiny klavíru u paní profesorky Heierové, vedla k úmyslu vytvořit něco jako symfonii, prostě napsat delší skladbu pro spoustu nástrojů, pokusit se udělat velké aranže bez zpěvu. Zpěv je totiž nejdůležitější a nejtěžší, a tak jsem se mu pro začátek raději vyhnul. Vznikl tedy nápad pro první demo a skladba Bigbít pro klavír a orchestr. S tímto cílem jsem si pohrával skoro tři roky, až vznikla desetiminutová věc, u které jsem se strašně natěšil, i když možná některým členům rodiny to už trošku cupovalo nervy. Až když Lukáš u bicích rostl, měl své kapely a často zaskakoval v Hoochie Coochie Bandu a jamoval s Jurajem „Durou“ Turtevem, dodal jsem si odvahy a přizval jsem jej i s kontrabasistou Pavlem „Kuličkou“ Všianským k natočení základů do studia k Broňku Šmidovi. No a z jejich okolí jsem pak dosbíral ostatní hráče – celkem nás bylo devět.

Na obou oficiálních albech skupiny Tady To Máš jsi zhudebnil verše slovenských básníků: Judity Kaššovicové a Erika Ondrejičky. Čím je pro tebe slovenština přitažlivá?

Svou hudebností, zpěvností. Nedovedu to asi přesně popsat, ale působí na mne libozvučněji než mateřština a například v bluesové muzice pro mne vyznívá daleko přesvědčivěji než čeština. Tedy výhoda oproti češtině je jasná, víc se mi prostě líbí.

Už jsi zmínil zvukaře (a jinak také muzikanta a skladatele) Broňka Šmida. Jaká tedy byla jeho role při natáčení? Do čeho všeho sis od něj jako autor při natáčení nechal mluvit?

Při mých nemnoha zkušenostech se studii a prací v nich můžu s nadsázkou říct, že Broněk je nejlepší na světě. To říkám s úsměvem, ale zároveň s plnou vážností, protože on je nejen důležitým členem kapely, který ve studiu hlídá technickou stránku a kvalitu provedení jednotlivých partů, ale je i uměleckým poradcem celého vznikajícího díla. Dokáže se vcítit do duše autora i do celého projektu. A jeho připomínky jsou pak nesmírně věcné, a tím prospěšné. Velice dobře se s ním pracuje, mělo by to být na nahrávkách znát. V mnoha věcech jsme se shodli, v některých jsem dal na jeho názor a v některých, ve velmi málo případech, jsem si sice stál na svém, ale vždy se usilovně nad konfrontací zamýšlel a případně upravoval. Je to tedy můj poradce pro věci hudební, se kterým mluvím prakticky o všem, i o věcech nehudebních.

Pracuješ na další nahrávce?

Od vydání alba Vôňa rána to už pomalu bude rok a mne s hrůzou několikrát napadlo, jestli mě ještě někdy něco napadne… Můj přítel Karel Markytán mi řekl: To chce nějaký impuls a zase to půjde. A vida, nedávno jsem byl jen nezávazně požádán, zda bych dokázal na dané téma udělat znělku a případně propojovat určité obrazové části. Zkusil jsem to a něco se kupodivu klube. Už se mi to jednou stalo, nabídka sice usnula, ale motiv ze zadání jsem pak použil v bluesové skladbičce Pepoj z alba Sme len hostia na zemi. Tak snad nebude tak zle a pomalu se zase něco rozběhne. Nevím nic konkrétního a ani netuším, kterým směrem se budu ubírat, ale určitě se už těším. Vím snad jen to, že bych nejraději zůstal věrný slovenštině, bude-li mi přáno. Za čas, možná za rok, budu vědět víc.

(Celý rozhovor vyjde v časopisu Crossroads)