The Dad Horse Experience: Jako bych našel ztracený klíč

Rozhovor s německým písničkářem The Dad Horse Experience

Jako jeden z inspiračních zdrojů své hudby uvádíte gospel. Hraje – nebo hrála – ve vašem životě důležitou roli víra?

Řekl bych, že ano. Minimálně v tom smyslu, že hledám nějaký smysl života. A k současnému naplnění jsem se dostal velkou oklikou přes deprese, drogy a různé další problémy. Až když jsem žádal vyšší sílu, aby mi pomohla z toho všeho se dostat, bylo to hledání cesty snadnější. Bylo tedy logické, že se kontakt s něčím, co nás přesahuje, stal tématem mých písní. Cesta, po které jsem se dostal ke své tvorbě, je současně jejím námětem.

Vnímáte gospel jako žánr i skrze jeho hudební složku?

Ano. Když jsem se sám začal hudbě věnovat, rozhodl jsem se pro jednoduchý doprovod. Začal jsem pozdě a bylo mi jasné, že se už nestanu virtuózním muzikantem. Chtěl jsem zpívat své písně a hudební složku vnímám pouze jako doprovod. A takhle to fungovalo u staré venkovské country a gospelu: jednoduchý hudební doprovod, který podtrhne a vyjádří vaši víru a vaše touhy. Když jsem sám pro sebe objevil americkou old time music, věděl jsem, že právě tímto směrem se sám chci vydat. Jako bych byl našel ztracený klíč k zámku. Začal jsem se o tuto hudbu zajímat do hloubky a nechal jsem se jí inspirovat, otevřel jsem svou duši starým písním a sledoval jsem, co s nimi moje duše udělá. Ovlivnila mě tradice sacred harp z Nové Anglie stejně jako bílý i černý gospel, blues, country blues, country gospel…

Jak skládáte hudbu?

Většinou používám banjo a k tomu basový pedál. Tak jako sedím na pódiu, sedím i doma. Začínám tím, že zkouším různé harmonické postupy. K nim přidávám melodie a jako poslední přicházejí na řadu texty. Vlastně čekám, jestli mi ten správný text spadne do klína.

Zatímco loňské album Dead Dog On A Highway jste natočil ve tvaru, který jsme si právě popsali, na koncertní novince Live In Melbourne se představujete The Dad Horse Experience XXL a doprovází vás kapela. Jak tento tvar vznikl?

Loni jsem začal znovu občas experimentovat s tím, že jsem svůj one man band spojil s dalšími muzikanty. Daří se mi tak oslovit publikum, které se na mé písně nedokáže úplně soustředit a které zaujme třeba posílená rytmická složka. V Melbourne se mnou hráli dva mí přátelé, členové australské skupiny Puta Madre Brothers, bubeník a kytarista.

Ale asi je pro vás důležitější, když lidé pozorně poslouchají texty, než když jen tančí?

Víte, mne není snadné uspokojit. Byl bych rád, kdyby lidé pozorně poslouchali, ale taky se mi nelíbí, když jsou při tom úplně klidní. Je přece přirozené, když vyjadřují své emoce, smějí se, dávají najevo, že se jim ta hudba líbí. Snažím se klást důraz na obsah, ale opravdu jsem rád, když na to reagují smíchem nebo křikem. Problém je, když vystupuji v zemi, kde jsou mé anglické texty pro publikum nesrozumitelné. V takovém případě kladu se pokouším zdůraznit duchovní stránku své hudby a beru to jako zajímavou výzvu – dotknout se posluchačů například smutkem nebo nadějí, které se v mých písních skrývají. Někdy to funguje, jindy ne.

(Celý rozhovor vyjde v časopisu Crossroads)