Terne Čhave: Lidi nás vyhecují k lepšímu výkonu

Energie, energie a energie. To je to, co se na vás valí při koncertech královéhradecké kapely Terne Čhave. Naše momentálně možná nejlepší romská formace vznikla už ve druhé polovině 80. let (tehdy jejím protagonistům bylo kolem 16 let) a velmi brzy se probojovala do finále Porty. Poté však ukončila činnost (mimo jiné kvůli projevům rasové nesnášenlivosti) a na scénu se vrátila až v roce 2000. O rok později získala Krtečka na Zahradě a od té doby její úspěšná jízda po českých i evropských pódiích trvá. Na svém kontě mají Terne Čhave zatím tři alba, přičemž to nejnovější, More, love!, přineslo velkou změnu stylu: posun od znásobených akustických kytar ve stylu Gipsy Kings k eklektickému zvuku ovlivněnému rockem, šansonem i tanečními samply. Nechme si však více prozradit od samotných členů kapely. Na Folkových prázdninách v Náměšti nad Oslavou jsem se sešel s Gejzou Bendigem (kytara, sólový zpěv) a Adamem Pospíšilem (housle).

Čím se vaše třetí CD More, love! liší od předchozích alb?

G: Tentokrát jsme si řekli, že si k nahrávání pozveme producenta, který se na naši muziku podívá z jiné strany. Vybrali jsme si Petra Vyšohlída, který se na to podle nás absolutně hodil. Vyrůstal s námi, zná naši mentalitu, ví, jak hrajeme, a ví, jaké máme možnosti. Navíc má velký hudební rozhled – v tom je to podle mě jeden z nejlepších lidí v republice, protože se tím zabývá strašně dlouho a dokáže z lidí dostat maximum. A právě díky Petrovi se například na desce objevuje elektrická kytara, na kterou jsme nikdy předtím nehráli a ani nás to nenapadlo.

Jak vznikl název alba?

G: Ten název samozřejmě vymyslel Petr Vyšohlíd.
A: Byla to totiž jediná dvě romská slova, která znal. More jako chlape nebo člověče nebo vole a love jako prachy, to jsou věci, které zná každý Čech. Navíc v angličtině se to dá číst jako [mór lav]. Takže máte prachy a proti tomu stojí láska nebo cit.
G: Já přidám ještě jednu zajímavost. Když jdete do studia, máte domluvenou nějakou cenu, za kterou to točíte. A Petr měl s námi domluvenou taky nějakou cenu. Ale nastala situace, že se do té práce tak zabral, že si za to nakonec nevzal žádné peníze.

Petr Vyšohlíd, vedle toho, že album produkoval, si sám ve studiu také zahrál na kytary a na basu. Na desce však máte i další hosty a z nich mě nejvíc zaujal pravoslavný kněz Milan Augustýn Jareš v písni Haleluja. Jak jste jej angažovali?

G: On měl náhodou cestu kolem a potřeboval v tom studiu něco nahrát. A Petr jako dobrý producent toho hned využil, spustil mu podklady a on to v podstatě napoprvé nazpíval.

Novým členem skupiny je akordeonista Mário Bihári (KOA). Čím podle vás Terne Čhave obohatil?

G: Mário je zdatný hudebník. Přišel a některé věci nám svou hrou objasnil. Akordeonista, který byl členem skupiny před ním, Daniel Zeman, byl také šikovný a hodně dobrý, ale místy hrál trošku jinak, než jsme si to představovali. Byl hodně mladý a já věřím, že o něm ještě uslyšíme. Mário už má za sebou nějaké zkušenosti, byl v kapele například se Zuzanou Navarovou a s námi hraje přesně tak, jak je třeba: Nikde to nepřecpe, nikde to neubere, hraje přesně to, co je potřeba.

Za album More, love! jste dostali cenu Anděl v kategorii World music. Co vám tato cena dala?

A: Hlavně nám potěšila, byla to pro nás velká radost. Vůbec jsme nečekali, že bychom mohli uspět, protože v té kategorii byla silná konkurence: zejména Gipsy, který v té době sbíral veškerá ocenění. Jinak vedle radosti nám Anděl určitě dal i energii do budoucna. Asi nám pomohl i k většímu množství koncertů. V létě jsme si určitě díky němu zahráli v dobrých časech na velkých festivalech, jako jsou Colours of Ostrava, Boskovice nebo na hlavní scéně v Trutnově. To je určitě posun, protože pořadatelé a hudební publicisté, kteří mají na starosti dramaturgii festivalů, ty ceny sledují. Ale že by nám díky tomu nějak přibylo posluchačů, to si nemyslím.

V jakém prostředí se vám nejlépe koncertuje?

G: My prostředí na méně či více důležitá nedělíme, každý koncert je pro nás v první řadě pohoda. Když všechno dobře funguje, je nám jedno, jestli hrajeme pro 300, nebo 10 000 lidí. Velká pódia jsou samozřejmě náročnější. Člověk ze sebe musí vydat mnohem víc energie, aby lidi zaujal. My samozřejmě ze sebe vydáváme energii i tehdy, když přijde jen 100 lidí, ale na větších akcích je na nás větší tlak a je to taky pro nás větší adrenalin. Mimochodem letos jsem zaznamenal u našich posluchačů významnou změnu: když začneme hrát, okamžitě reagují. Dříve nám trvalo o chvilku déle, než jsme se s publikem sžili. Ale protože už hrajeme dlouho a máme hodně naježděno, jsme schopni zaujmout lidi od prvních tónů. A to je pro nás dobře. Protože jakmile my dostaneme lidi, oni nás zase vyhecují k lepšímu výkonu.