Rozhovor se stéphanem Belmondem (úryvek)

Ovládáte několik nástrojů. Než jste se dostal ke kornetu a trubce, začínal jste s bicími a také jste hrál na akordeon…

Přesně tak, začal jsem se jako velmi malý učit na bicí. Doma jsme často poslouchali desky a já jsem byl už v pěti letech přesvědčený, že se chci stát muzikantem. Otec mě tedy nejprve přihlásil na bicí, ale potom chtěl, abych se naučil také základům harmonie. Já jsem však odmítal chodit do klavíru, protož ten už absolvoval můj o čtyři roky starší bratr, kterého to hodně nebavilo. Ve Francii je velmi silná tradice hry na akordeon – legendární jsou především nahrávky ze 30.–50. let, které se u nás doma hodně poslouchaly – a já jsem dal přednost tomuto nástroji. V Aix-en-Provence, tedy nedaleko místa, odkud pocházím, byla v 70. letech jediná škola ve Francii, kde bylo tehdy možné absolvovat klasické studium akordeonu včetně maturitní zkoušky. Tam jsem tedy nějakou dobu chodil a velmi mě to obohatilo. Po dvou letech jsem pak začal studovat hru na kornet a trubku.

A proč právě kornet a trubka?

U mě to všechno postupovalo naprosto přirozeně. Nejprve bicí, potom akordeon kvůli harmonii. A dechové nástroje opět souvisely s deskami, které jsme doma poslouchali. S oblibou říkám, že ne já jsem si zvolil trubku, ale že trubka si vybrala mne. Mám ten nástroj rád a zdá se mi přirozené, že jsem se na něj začal učit. Navíc jsem měl to štěstí, že mě mohl učit jeden dávný přítel mého otce, člověk s bohatými zkušenostmi a s pevnými pedagogickými zásadami. Velmi dobře uměl pracovat s dechem, výborně ovládal techniku. A protože výuku bral vážně, roky strávené s ním byly velmi náročné. Dlouho jsem si třeba na kornet ani trubku nemohl sáhnout a učil jsem se hrát pouze do nátrubku. Ale po takovém důkladném zvládnutí techniky pro mne další studium bylo mnohem snazší.

Inspiruje vás world music?

Ano, zajímá mě lidová hudba z celého světa. Hodně cestuji, objel jsem několikrát celý svět a například v Japonsku nebo v Africe jsem spolupracoval s tamními hudebníky. Cestování mě zajímalo už odmalička. Jako kluk jsem v televizi sledoval cestopisné dokumenty a obdivoval třeba neznámé stromy a ovoce. Už tehdy jsem chápal, že existují jiné kultury a jiné země, ale naplno jsem si jejich rozmanitost uvědomil až později. Proto tak rád cestuji a pátrám po nových zvucích a rád vytvářím fúze hudby z celého světa. Právě tato cestovatelská vášeň mě přiměla k tomu, abych po letech znovu začal hrát na perkuse a z Madagaskaru jsem si přivezl malé flétničky. A samozřejmě vím, že i u vás v Česku existuje zajímavý folklor a doufám, že jednou budu mít příležitost k vám přijet a pracovat s vaší hudbou.

S vaší láskou k world music asi souvisí i společné album, které jste v roce 2008 natočili s brazilským zpěvákem Miltonem Nascimentem.

Ano, to samozřejmě přeskakujeme řadu let a mnoho projektů, ale setkání s touto velkou osobností brazilské hudby bylo opravdu krásné. Brazilská hudba je pro mne velmi důležitá, poslouchám ji dlouho a oceňuji na ní její přirozenost. S Miltonem mimochodem dále spolupracujeme. A ještě bych s dovolením zmínil jedno podobné setkání. V roce 2005 jsem měl možnost nahrávat s Yusefem Lateefem, což je už starý pán – letos v říjnu mu bylo 90 –, ale srdcem je to pořád mladík. Spolupráce s ním pro mne byla důležitá i z lidského hlediska, protože Yusef je člověk velmi duchovně založený a empatický.

(Celý rozhovor najdete v lednovém čísle časopisu Harmonie.)