Slyšte, lidé!: Profil Michaela Kocába

V 80. letech se klasicky vzdělaný hudebník Michael Kocáb prosilavil především jako člen skupiny Pražský výběr, jejíž základní sestavu tvořil s kytaristou Michalem Pavlíčkem a s baskytaristou Vilémem Čokem. Na bicí hrál původně Jiří Hrubeš a po něm, až do své emigrace, Klaudius Kryšpín. Ten mimochodem vzpomíná: „Když jsem viděl poprvé Jirku Hrubeše, začal jsem třískat do pánví a dneska třískám do bubnů.“

Michael Kocáb se však nevěnoval pouze rockové hudbě. Spolupracoval jako aranžér a skladatel se zpěvačkami Evou Olmerovou nebo Marthou Elefteriadu (té v roce 1980 zaranžoval její určitě nejlepší album Kresby tuší).  Pro Jiřího Korna napsal písně Nejdřív je trénink a Karel nese asi čaj. A klíčová je také jeho dlouholetá spolupráce s textařem Michalem Horáčkem. Z jeho textů, které Kocáb nazpíval, jsou nejslavnější písně S cizí ženou v cizím pokoji, V penziónu svět a Stáří, všechny z předrevolučního alba V penziónu svět. Za pozornost však stojí i spolupráce z pozdější doby – filmová skladba V nedohledné dálce cíl nebo píseň Za diktatury plískanic (obě vyšly na albu Český kalendář).

Vedle různých podob a návratů skupiny Pražský výběr natáčí Michael Kocáb i sólová alba. Zatímco titul Za kyslík z roku 2002 byl popový, na své novince Aftershocks (2014) se zpěvák naplno vrací k tvrdé rockové hudbě a potvrzuje slova Klaudia Kryšpína vyřčená na konto Pražského výběru: „Příliš ozdob je na úkor sdělnosti.“ Album Aftershocks Kocáb složil a natočil společně s australským kytaristou Glennem Proudfootem, který s ním spolupracoval už v projektu Pražský výběr II. Proudfoot angažoval rytmiku světové úrovně – amerického baskytaristu Billyho Sheehana a australského bubeníka Virgila Donatiho. Sám Kocáb zpívá a hraje na klávesy, ale tento nástroj není na albu nijak dominantní. Říká: „Klávesy jsem upozadil ze dvou důvodů. Klávesy jsou jenom tam, kde nezpívám, abych to zvládl uhrát i naživo. A druhý důvod je vyloženě zábavný – měl jsem připravená dvě klávesová sóla, ale pak jsem se dostal do jistého časového presu a normálně lidsky jsem na ně zapomněl.“

Po Sametové revoluci byl Michael Kocáb poslancem parlamentu, v letech 2009–2010 zastával funkci ministra pro lidská práva a národnostní menšiny. Momentálně sice nezastává žádnou politickou funkci, ale veřejné dění dál sleduje a – jak ukázal nedávno v rozhovoru u nás na Proglasu – dál zastává nekompromisní protikomunistické postoje. Ostatně před zlem komunismu varuje i na albu Aftershocks. Pokud jde o situaci na Ukrajině, řekl letos v červenci: „Nejsem optimistou, i když bych jím chtěl být a chtěl bych se mýlit a věřit, že se situace uklidní.“

Na dotaz deníku Právo, jestli by některý ze svých činů vzal zpět, Kocáb odpovídá: „Jediné, co bych rád vzal zpět, je, že se mi nepodařilo spolu s dalšími politiky zakázat hned po revoluci komunistickou stranu jako zločineckou organizaci. To byla chyba. Připouštím ale, že v té době jsem nebyl na sto procent pro zákaz. Svůj názor jsem tehdy korigoval podle všeobecné velkorysé myšlenky, že nejsme jako oni.“