Skryté slunce Petra M. Lutky

Jako další titul edice Olivovníky vyšlo u nakladatelství Galén nové řadové album Petra Lutky Skryté slunce. Písničkář, který v roce 2012 oslavil 60. narozeniny, začal vystupovat nejprve s písněmi svého spolužáka ze základní školy Jiřího Zycha, ale zpíval také Grechutovy písně s českými texty Zory Růžové, Malé orchestry naděje od Bulata Okudžavy, svoje zhudebnění Morgensternových veršů nebo několik písní Georgese Brassense v překladu Petra Špačka. V té době byl členem volného sdružení písničkářů Šafrán (spolu s Jaroslavem Hutkou, Vladimírem Mertou, Vlastimilem Třešňákem a Dagmar Voňkovou) a zažil i perzekuci písničkářského hnutí v druhé polovině 70. let.

Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let hraje Lutka duchovně zaměřené lidové písně ze sborníků Sušilových, Bartošových, Weisových a Erbenových. Od osmdesátých let se v jeho repertoáru začala objevovat také jeho vlastní tvorba: jde o hudební doprovod k textům básníků (Marie Dolistové, Květy Kotápišové, Ondřeje Fibicha) i o celé vlastní písně.

Petra Lutku v současné době doprovází na elektronické varhany jeho manželka Markéta, někdy s ním jako host vystupuje Jiří Smrž. Vlastní tvorbu Petra Lutky zachycuje připravovaný svazek jeho textů s výstižným názvem Ta kytára je můj kříž.

Lutkova nová deska Skryté slunce obsahuje jedenáct původních mariánských písní, v nichž autor navazuje na bohatou tradici české katolické písně, kterou nezaměnitelným způsobem rozvíjí. Album citlivě aranžoval zkušený muzikant Václav Veselý, spolu se synem Janem Veselým na desku nahráli řadu nástrojů a zvuk Petrovy kytary obohatili o housle, akordeon a violu. Jako host se v jedné písni objevil i Jiří Smrž.

(Zdroj: nakladatelství Galén)

Rozhovor s Petrem Lutkou

Pocházíte z křesťanského prostředí? Byla například vaše maminka křesťanka?

Maminka byla věřící celý život. Zvláště ke konci svého života jí víra byla vším. Věřila živě a radostně. K Bohu mě vedla, ale dokud jsem neuvěřil, nemohli jsme víru navzájem sdílet. Můj tatínek věřící nebyl, ale byl hodný svého jména František – byl oblíbený a přirozeně dobrý. Věřím, že i Pánu Bohu byl milý tím, že měl rád lidi. A mamince a později ani mně nikdy nebránil ve víře. Já sám jsem se k pravé víře dostával dlouho, možná i proto, že u nás doma v těchto věcech panovala svoboda.

Když jste začal psát a zpívat duchovní písně, řekl jste si, že se od svého staršího repertoáru naprosto odříznete, nebo šlo spíše o pozvolný přerod?

Nebylo to programové odříznutí, zpočátku jsem nic neškrtal. Dá se však říct, že mě od toho nového začátku nebavilo už nic jiného než jenom duchovní témata. Jakmile Pán Bůh vešel do mého života, přišlo mi najednou všechno ostatní zbytečné. Ale tlustou čáru jsem za předchozím repertoárem udělat nechtěl, a tak jsem v 80. letech hrál jakousi směs. Na jednu stranu jsem se nechtěl distancovat od lidí, kteří na mě dříve chodívali, a zároveň jsem se chtěl i s lidmi věřícími podělit o to nové. Postupně jsem ale zjistil, že ten mix příliš nefunguje. Vaše slovo ať je: ano, ano – ne, ne. Stále mám sice v repertoáru pár písniček z té starší doby, ale i to jsou většinou písně, které svými kořeny vyrostly z víry, jako Hádala se duše s tělem nebo Ovečko ztracená. A už tenkrát jsem cítil, jak je ten jejich duchovní obsah osvěžující na duši.

Písně s duchovní tematikou – to mohou být chvály, prosby, díky, náměty z Bible nebo evangelizační texty. Co z toho je vám nejbližší?

Prakticky vše, co jste vyjmenoval, najdeme už v žalmech: Boha chválíme, děkujeme mu, prosíme ho o odpuštění… A má autorská tvorba se také toho všeho dotýká. Pro mne je píseň něco jako modlitba. Nedávno mi jedna paní řekla: „Já vás ráda poslouchám, když žehlím.“ Pustí si kazetu, žehlí, při tom mě poslouchá a při té písničce se i modlí. Já se při psaní textů nebo při natáčení také snažím stále modlit. Teď sedíme u Bartoloměje, kde se už několik let denně koná výstav Nejsvětější svátosti. A určitě dobrá polovina mých textů vznikla právě zde před eucharistickým Kristem. Je tu klid, člověk se soustředí, dívá se na Pána… Osobní setkání s Pánem Ježíšem vede člověka k Božímu pokoji.

Jako jasný inspirační zdroj vnímám ve vašich písních mariánskou úctu.

Moje první duchovní písničky byly skoro všechny o Matce Boží, avšak nejen o ní. Vždy vedly skrze ni k Pánu Ježíši. Vytryskly začátkem května 1981, kdy jsem začal věřit – pár dnů před atentátem na Jana Pavla II. a několik týdnů před začátkem zjevení v Medžugorji. Maria nás vede, vychovává nás a skrze ni se Pán Ježíš zjevuje každému z nás.

Vznikají podle vás kvalitní nové duchovní písně?

Jsem přesvědčen, že vznikají. Po návštěvě Svatého otce se rozpoutala kolem toho taková menší bouře ve sklenici vody – v zásadě šlo o kvalitu tvorby, výběru a interpretace písní mladých lidí při bohoslužbě ve Staré Boleslavi. Já bych se rád těchto našich mladých zastal. Oni vyrůstají obklopení populární hudbou a ta je jim nejbližší, což samo o sobě nemusí být hned špatné. Jde spíš o výběr nebo neuvědomělé přebírání různých manýr, které k té hudbě patří, ale v jiném kontextu působí směšně nebo nepatřičně. Jsem ale přesvědčen, že populární hudba zdaleka není pokleslá jako celek. Co je populární, nemusí být automaticky špatné. A stejně tak kvalitní hudební vzdělání samo o sobě není zárukou nejvyšší umělecké kvality. Mladé autory by měl také někdo trpělivě a s láskou upozorňovat na chyby v kompozici nebo textech, například na špatné přízvuky, které jdou proti duchu jazyka. Ale kvalitní písně vznikají – písně plné živé a upřímné víry, umělecky hodnotné, a proto využitelné i v sakrální hudbě.

(úryvek z rozhovoru Milana Tesaře s Petrem Lutkou pro Katolický týdeník z roku 2009)