Se Slávkem Janouškem do 80. let

31. května 2010 Aktuality, Folk Autor: Milan Tesař

V příštím vydání týdeníku Slyšte, lidé! se budeme věnovat písničkáři Slávku Janouškovi a jeho tvorbě z 80. let. Většina ukázek bude pocházet z dvojalba Kousek Slávy Janouška, které obsahuje nahrávky z Porty, z pražského klubu Na Petynce, z Lucerny a z dalších míst především z let 1984–92. Dalším zdrojem nahrávek nám bude dvojalbum Koncert z pásku 1985, což je rekonstruovaný amatérský záznam z koncertu z Litvínova. Dvakrát sáhneme po Janouškově první studiové desce Kdo to zavinil a dostane se i na album Zůstali jsme doma, které Janoušek nahrál v roce 1988 s kolegy Jaroslavem Samsonem Lenkem a Vlastou Redlem. * Poslouchejte v sobotu 5. června od 19.15 nebo v úterý 8. června v 16.55.

Protože se v pořadu zaměříme na Janouškovu tvorbu z 80. let, nebude samozřejmě chybět ani zmínka o tom, jak prožil revoluční rok 1989. V televizním seriálu Legendy folku a country například vzomínal: „Tehdy jsem na podzim odjel s horolezci do Ameriky. Tam nám říkali takovou větu: Rozmysli se, jak chceš, tady jsi ve svobodné zemi. Ta věta se mi hrozně líbila. Vrátili jsme se 12. listopadu a já jsem tu větu řekl pár lidem. Oni to pustili dál a do pěti dnů to bylo hotový.“ Konkrétně 17. listopadu Janoušek hrál v Praze v klubu Na Petynce. Jak líčí Vladimír Vlasák v knize Folkaři, šlo o tříapůlhodinový koncert. „Hrál jsem tak hodinu a půl a dvě hodiny mluvil o Americe a odpovídal na dotazy. Byl jsem toho naprosto plný,“ vypráví písničkář s tím, že na konci toho koncertu začali přicházet zkrvavení lidé z Národní třídy a hlásili, co se tam dělo.

Pro časopis Folk & country později písničkář uvedl: „Taková data jsou vždy spojena s osobními prožitky, které si člověk už navždy do detailů pamatuje. Toho dne jsem hrál v Praze ve slavném folkovém klubu Na Petynce, když ke konci představení došli zkrvavení účastníci podvečerního průvodu a posléze zásahu Veřejné bezpečnosti na Národní třídě. Hned jsme je zpovídali, co že se stalo. Cosi viselo ve vzduchu a já dal píseň Kdo to zavinil a sál se mnou zpíval: Tak už to spusťte, na co ještě čekáte… Byl to úžasný pocit sounáležitosti. V noci při poslouchání zpráv z rádia Svobodná Evropa mi líčil někdo z diváků, jak už si tuhle píseň zpívali u svatého Václava v lednu toho roku při Palachově týdnu – zaklesnuti do sebe – proti vodním dělům, než je smetl proud vody. – Tu noc jsme ale ještě vůbec netušili, jaké věci se od toho okamžiku daly do pohybu.“

A jak vzpomíná na doznívající dobu normalizace v 80. letech? „Naše písničkářství bylo v 80. letech tak trochu trpěné, přestože se tomu bolševik bránil, jak mohl. Sice tomu nepřál, ale nazadusil nás úplně, a to přesto, že nás zašlápnout mohl kdykoli. Stačilo, kdyby se té věci chtěl věnovat důsledně. Jenže v tom byl naštěstí takový nepořádek, že v jednom okrese bylo zakázáno hrát, v jiném ne. Dokud se ovšem na někoho nezaměřila StB. Pak bylo zle.“