Rozhovor s Afelem Bocoumem

Afel Bocoum: Hovoří se o něm jako o nástupci slavného kytaristy Ali Farky Tourého. Bocoum Bocoum hrál v Tourého skupině od svých 13 let, a během dalších tří dekád vydatně přispěl k hudbě, s níž Touré získal během svého života dvakrát cenu Grammy. Roku 2002 Bocoum spolupracoval s rockovým zpěvákem a znalcem africké hudby Damonem Albarnem (Blur), společně vystupovali v Londýně nebo v Dánsku. Bocoumova hudba představuje tu nejkřehčí, virtuozně propracovanou odnož pouštního blues. (podle stránky www.respectmusic.cz)

Rozhovor s Afelem Bocoumem uvedeme v pořadu Jak se vám líbí v úterý 7. srpna 2007 od 19.15 a v repríze v sobotu 11. srpna od 15 hodin.

Zde přinášíme několik úryvků z rozhovoru:

„Začal jsem hrát ve 12 letech po boku Aliho Farky a později, asi ve 20 letech, už jsem na kytaru konečně něco uměl. K hudbě jsem se dostal náhodou. Samozřejmě jsem měl muziku rád, ale ve svém srdci jsem si nikdy nedokázal představit, že jednoho dne budu dělat skutečnou hudbu. Pohyboval jsem se po Aliho boku, asistoval jsem mu, připravoval jsem mu čaj. Až po několika letech jsou opravdu zatoužil dělat také něco sám. A tak jsem se snažil k němu přiblížit. V první řadě jsem měl rád jeho hudbu. A aby mě akceptoval, snažil jsem se mu drobnou pomocí udělat radost. Jednoho dne nepřišel zpěvák-sólista a já jsem Alimu řekl: Podívej, vždyť já to můžu zazpívat místo něj. Muzikanti se podivili, ale začali hrát a já jsem se držel. A jak to skončilo? Lidé mě přijali a Ali také. A od té doby jsem hrál s ním.“

„Hraní s Ali Farkou Tourém mi dalo v první řadě obrovskou radost. Původně jsem totiž vůbec netušil, že hraji po boku tak talentovaného člověka. Ani jsem původně nevěděl, že je to můj strýc. Až později jsem se dozvěděl, že Ali Farka je můj příbuzný. Pro mě bylo důležité být blízko něj a učit se zpívat a hrát na kytaru jako on. To byl můj cíl a to mi působilo velké potěšení. A dnes za to všechno děkuji Bohu a myslím si, že víc mi dát nemohl. Na druhou stranu mám trochu problém s tím, že jsem nástupcem takového fenomenálního muzikanta. Když o mě říkají: To je následník, ten, který nahradil Aliho, vyráží mi na čele studený pot, protože nevím, co mám dělat. Jdu svou vlastní cestou, protože neumím to, co uměl Ali Farka. Ani to nemůžu umět, protože v jeho případě šlo o velký dar. Ani on sám nevěděl, jak se mu to přihodilo.“

„Já přinesu svou melodii, protože jsem sice skladatel, ale nejsem aranžér. U nás v kapele skladby aranžuje basista, protože on studoval hudbu. Druhým aranžérem je hráč na perkuse, který se specializuje na tradiční hudbu naší země. Výsledkem tedy není žádný univerzální styl. Když přijedeme do Bamaka, pomáhají nám aranžovat další přátelé tak, aby naše hudba byla více akceptovatelná. Protože my nemáme dost času na to, abychom svou hudbu patřičně zdokonalili. Náš basista například žije v Bamaku, další muzikant v Goundamu, zbytek kapely bydlí v Nyafounké. Když máme mít turné, odjedeme všichni na deset nebo 14 dní do Bamaka a spolu s přáteli aranžujeme naše nové skladby. Pracujeme tedy ve skupině. Všichni nosí své melodie a společně je posuzujeme: kterou vzít, jak s ní pracovat, jak skladbu ukončit, to všechno je týmová práce. Vždycky je to tak.“

„Texty jsou pro nás moc důležité, protože jejich prostřednictvím předáváme lidem poselství. Možná víte, že naše kapela vznikla během povstání v Mali. Snažíme se svou hudbou pozitivně působit jak na Tuarégy, tak na maliskou armádu, maliské autority i na černé. Říkalo se totiž, že šlo o konflikt mezi černými a „rudými“, ale ve skutečnosti jde o problém čistě politický a ekonomický, který je třeba okamžitě vyřešit. Umírat budou vždycky Malijci. Není žádný důvod stavět jednotlivé obyvatele Mali proti sobě. To není v souladu s žádnou normou. Jsme tedy kapela, která uklidňuje.“

„Zpíváme také o ženské obřízce. To je něco, co je třeba okamžitě zastavit. Je to problém, i když je ve společnosti tabu o tom mluvit. Víme také, že existují pohlavní nemoci, AIDS. Také víme, že početné rodiny nejsou schopné vychovávat a vzdělávat děti, protože nemají dostatek prostředků. Dříve jsme měli hodně dětí, protože jsme potřebovali pomoc při obdělávání polí. Teď se musíme soustředit na něco jiného, musíme dát svým dětem vzdělání.“