Richard Galliano: V tanci je skryta krása gest

Rozhovor s francouzským akordeonistou Richardem Gallianem

Když komponujete, představujete si, že by lidé na vaši hudbu tančili?

Ano. Dokonce bych řekl, že v hudbě je nejdůležitějším prvkem právě rytmus, a tedy tanec nebo vztah k tanci. To je to, čemu se obecně říká „swing“, a je jedno, zda mluvíme o jazzu nebo o musette. Teprve potom přichází melodie a za ní harmonie, která skladbě dodává barvy. Můžete hrát s promyšlenou nebo zcela jednoduchou harmonií, ale to pro mne není podstatné. Podstatný je rytmus a melodie, ať už hraji tango, nebo klasickou hudbu. Mimochodem u Bacha i Mozarta se jednotlivé skladeb často jmenují podle tanců a to rozhodně není náhoda. V tanci je skryta krása gest, elegance, frázování, pohyb. Když tak o tom s vámi mluvím, napadá mě, že by bylo krásné jednou napsat balet, který by vycházel z valse musette. Přitom to vůbec nemusí být náročné a příliš moderní.

Zmiňujete Bacha, který je sice autorem staré, barokní hudby, ale současně jej vnímáme jako skladatele velmi moderního, s jehož dílem rádi pracují například jazzoví umělci nebo i producenti elektronické hudby. Proč si myslíte, že jeho hudba je stále tak aktuální?

Bach je přece bůh hudby! Měl samozřejmě své předchůdce, i jej ovlivňovali jiní skladatelé, ale on vytvořil syntézu, která je dodnes platná. Z Bacha vše vychází. Jeho hudba je velmi moderní a je tak promyšlená, že neznám žádného současného skladatele, který by se k jeho velikosti jen přiblížil. A to je mezi soudobými skladateli spousta zajímavých umělců, kteří přicházejí s něčím novým. Mimochodem Piazzolla mi vyprávěl, že se rozhodl pro hudební dráhu právě díky Bachovi. Jako malý bydlel s rodiči v New Yorku. Jednou si hrál ve dvoře a uslyšel, jak někdo hraje na klavír Bacha. I když jej do té doby hudba vůbec nezajímala, zůstal stát, tři hodiny pozorně poslouchal a dostal obrovskou chuť také hrát. Když se do jeho kompozic zaposloucháte pozorně, najdete tam pasáže, které Bacha připomínají. Podobně mi říkal Pierre Michelot, francouzský kontrabasista, který hrával s Milesem Davisem, že některé Bachovy pasáže znějí úplně jako bebop. A je to pravda, V Bachově hudbě najdeme skutečně pozoruhodné momenty. Je to nadčasová hudba. Za tři sta let bude stále tak moderní jako dnes.

Jedním z vašich koncertních projektů je duo s kytaristou Sylvainem Lukem. Jaká je role akordeonu vedle kytary coby dalšího harmonického nástroje?

V duu a také s kvartetem využívám všechny možnosti akordeonu. Někdy hraji jako pianista, ale když mě Sylvain doprovází, opět někdy přebírám roli dechového nástroje. Ano, jsem akordeonista, ale jsou momenty, kdy jakoby zastupuji hráče na flétnu nebo saxofon. Ovšem v okamžiku, kdy Sylvain přestane doprovázet a sám improvizuje a hraje sólo, začnu já hrát basy a harmonie. Kytara je výrazně rytmický nástroj a já mu to nesmím rozbít. I já tedy musím hrát rytmicky, harmonicky a co nejjasněji. Je to výborné cvičení. Vidíte tedy, že kytara i akordeon mohou hrát pouze sólovou melodii nebo doprovod a doprovázet sólistu, případně mohou hrát vše. Oba tyto nástroje mají různé funkce.

Vaše nové dvojalbum rekapituluje nahrávky, které jste v minulosti pořídil pro vydavatelství Milan. Jmenuje se Les Années Milan: d’Edith Piaf à Astor Piazzolla. Jak jste vybírali konkrétní skladby?

To byla práce producenta, se kterým jsem všechny ty nahrávky realizoval. On tedy vybral jednotlivé skladby a já jsem tam udělal jen několik změn. Ale když jsem si dvojalbum jako celek poslechl, měl jsem z něj radost, přestože mapuje léta dávno minulá a já jsem se od té doby posunul. I zde mimochodem najdete jak úplně sólové nahrávky, tak záznamy s různými skupinami. Je to tedy opět celá škála využití akordeonu v různých situacích.

Na čem novém teď pracujete?

Právě jsme nahráli velmi zvláštní album v duu s Thierrym Escaichem, mistrem ve hře na velké chrámové varhany. Vystupovali jsme spolu v duu už mnohokrát, a tak bylo nasnadě, že něco natočíme. V Bernu jsme tedy jako dvojici zaznamenali album, na kterém hrajeme jednak mé kompozice a jendka Piazzollu, Dvořáka, Rachmaninova. Důležitou roli na této nahrávce hraje improvizace. Vezmeme si například krásný Dvořákův valčík a rozvíjíme jej v až jazzovém stylu, i když samozřejmě po svém. Toto album vyjde v říjnu. Bude se pravděpodobně jmenovat La Folia, protože i toto téma od Corelliho na něm zazní.

(Jedná se o úryvek z rozsáhlého rozhovoru, který vyjde v říjnovém čísle časopisu Harmonie)