Profil Zuzany Lapčíkové ve Slyšte, lidé!

První album Zuzany Lapčíkové a souboru Včelaran vyšlo v roce 1991. Jmenovalo se Balada o Veruně a publicista Petr Dorůžka o něm o několik let později psal: „Už tehdy bylo zřejmé, že do moravské lidové hudby vstupuje osobnost. Lapčíková dokázala vtisknout i těm nejtáhlejším písním křišťálovou svěžest a napětí – což jsou kvality, které si našinec spojoval spíš se severskými zpěvačkami než s moravským folklórem.“

Se souborem Včelaran Lapčíková svou kariéru začínala a vystupovala s ním i v době, kdy současně natáčela desky s předními českými jazzmany. V roce 2001 řekla v rozhovoru s Milošem Latislavem pro Rock & pop: „Pro mě je to taková občerstvující vlna, protože mám pořád šanci vnímat neškolené muzikanty a jejich reakce na určité podněty, sledovat přirozenou muzikalitu těch lidí. A pokud jim třeba něco přinesu nebo je v něčem poučím, tak oni mi zas zprostředkovaně nabízejí svou reakci, která je pro mě zpětnou vazbou.“

Petr Dorůžka řadí Zuzanu Lapčíkovou mezi ty umělce, kteří „si v riskantních podmínkách lidové hudby uhájili existenci a přitom vyhmátli správný poměr mezi starým a novým“, jako jsou například Jiří Pavlica s Hradišťanem, Jaroslav Hutka nebo Dagmar Voňková. Přitom Lapčíková je o půl generaci i víc mladší než všichni jmenovaní a je tedy jakýmsi spojovacím můstkem k dalším, mladším muzikantům. O svém vztahu k hudbě o citu k ní říká: „Díky muzice se dostávám do jiného rozměru. Muzika mi plní funkci legální návykové látky. V hudbě je více složek. Ta emotivní je však velmi důležitá. Dále je to životní zkušenost, pak erudice i intuice, která není nutně závislá jenom na momentálním citu. Pro mě každá píseň, nemluvě o lidové, navozuje určité asociace. A ty spojuju s citem. Pocitově mě to vrhá do určitého prostředí a atmosféry.“

Na otázku novinářky Marty Švagrové, jak se dostala k cimbálu, Lapčíková odpovídá: „V rodině jsme měli silné hudební zázemí, ale rozmanité. Maminčin bratr byl takový rebelující bigbíťák, měl kapelu, scházelo se u nás velké množství muzikantů. A to tradiční prostředí představovali babička s dědou. Televizi jsme neměli, když jsme si chtěli něco poslechnout, museli jsme si to vytvořit.“ Sama se učila nejprve na klavír, ale protože její paní učitelka hrála také na cimbál, Zuzana ji uprosila, aby ji – jako svou první žákyni na tento nástroj – začala učit.

Nejnovější album Zuzany Lapčíkové se jmenuje Marija Panna přečistá a obsahuje autorské úpravy méně známých adventních a vánočních písní. O jeho vzniku Zuzana Lapčíková říká v rozhovoru s Radkem Strnadem z Litoměřického deníku: „Repertoár jsem měla dopodrobna promyšlený, kolegům jsem ho přinesla už seřazený tak, jaké jsem si představovala pořadí písní na nahrávce – v tom pořadí jsme písně i natočili. Mám štěstí na muzikanty, s nimiž hrávám – jsou nesmírně empatičtí a citliví, rychle rozkódují, o co mi v muzice jde a napojí se na stejnou hudební vlnu.“ A pokračuje: „O pojetí desky jsem přemýšlela dlouho, až jsem zjistila, že lépe dovedu pracovat pod časovým tlakem. Když už se čas nachyloval, byl čím dál zhuštěnější a blížil se termín natáčení, nebylo úniku. Před natáčením jsme byli 10 dní v Turnově na mezinárodních smyčcových kurzech, tématem vánoční desky jsem žila velice intenzivně, pozvolna jsem se do něj dostala. Pak přišla čtyřicetistupňová vedra, ale my pracovali ve studiu s výbornou klimatizací, horka k nám nedoléhala. O to lépe jsme se naladili na jinou kalendářní dobu a meditativní náladu. Měli jsme Vánoce už v  červenci.“