Profil Jaroslava Jeronýma Neduhy ve Slyšte, lidé!

Jaroslav Jeroným Neduha začínal ve druhé polovině 60. let v rokenrolových kapelách a současně se pokoušel o dráhu profesionálního folkového písničkáře. V roce 1972 založil první verzi skupiny Extempore, ještě folkovou, a v téže době už hrál také křesťanské písně ve starokatolickém kostele. O rok později se sestava Extempore elektrifikovala a v únoru 1975 odehrála premiéru svého prvního výraznějšího komponovaného pásma Pohřeb funebráka. Skupina si tehdy celým jménem říkala The Naive Extempore Band a editoři knihy Bigbít Vojtěch Lindaur a Ondřej Konrád na ni vzpomínají takto: „Po mnoha letech nám ledacos z nahrávky připadá naivní a neumělé. Když se člověku ještě po letech vybaví Neduhův bohémský zjev a vratká nonšalance, slyší-li člověk někdy krásně uvolněná, jindy pěkně nudná sóla, vzpomene si na některé hippie kapely z konce 60. let. Tatáž uvolněnost a pohoda, když je šťastná konstelace hvězd, tytéž trapasy, když štěstí schází.“

I když Neduha skupinu Extempore v první polovině 70. let založil, zůstal v ní pouze do roku 1978, kdy kapelnické otěže přepustil Mikoláši Chadimovi. Do té doby s kapelou nacvičil šest celovečerních pořadů – Pohřeb funebráka aneb Plesnivý embryo, Azbestový guláš, Stehlík, Milá čtyř viselců, Ebonitový samotář a Dům čp. 112/34 – Radimovka. Po odchodu z Extempore se Neduha vrátil k folkovému písničkářství a byl také členem skupiny Mezzanin až do roku 1983, kdy jej Státní bezpečnost donutila k vystěhování do Vídně.

Mezzanin hrál v sestavě dvě akustické kytary, housle, perkuse a flétna, případně ještě foukací harmonika – šlo opravdu o folkovou kapelu. Největšího koncertního úspěchu skupina dosáhla paradoxně na začátku 80. let v Polsku v Lodži. Na domácí scéně je dnes spíše pozapomenutá. Jediná deska, kterou Mezzanin natočil, v době svého vzniku už nestačila vyjít a nahrávka byla dlouho považována za ztracenou. Až nedávno byla náhodou objevena a péčí nakladatelství Galén oficiálně vyšla.

V okolí J.J. Neduhy se pohybovala řada zajímavých osobností. V rané fázi skupiny Extempore to byl například Vlasta Marek, excentrický odborník na alternativní a exotickou hudbu a hráč na řadu nástrojů. Neduha v rozhovoru pro časopis FOLK vzpomíná: „Vlasta se mnou vydával samizdatový časopis, vymýšlel happeningy a nemohl se dívat na to, jak se mi nedaří najít bubeníka. Naučil se tedy bubnovat, já jsem mu hrál figury na basu a kytaru, a tak jsme vymýšleli skladby jako Azbestovej guláš nebo Pumpař Jack. Bubnoval s námi do roku 1975, to znamená v pořadech Pohřeb funebráka a Azbestovej guláš. Vlasta Marek snaživě nosil novou hudbu, kterou jsme poslouchali s otevřenými hubami – Floydi, Zappa, Cpt. Beefheart, King Crimson a další dobré a chytré kapely! To všechno bohužel umřelo s nástupem disca a dalších duchaprázdností…“

Přidáme ještě jednu Neduhovu vzpomínku z rozhovoru pro časopis FOLK, a sice na 70. léta, kdy písničkář přišel o status profesionálního muzikanta: „Hrálo se za 18 korun na hodinu, ale nikdo nám do ničeho nekecal. Když se nám tedy podařilo koncert realizovat, zpívali jsme, co nám šlo od srdce. No a mohlo být v té době něco veselého? Všechno jsme ironizovali a do všeho ryli. Vysmívali jsme se i škarohlídství a pesimismu, kariéristům, těm, kteří, aby mohli hrát za peníze, lezli do zadků a zpívali v Sokolově… Mohl jsem také těžit z toho, co jsem znal, tedy z Kubína, z Osvobozeného divadla, z Váchala, dadaismu, morytátů i ze života, který vinou normalizace nabyl nevídané obludnosti a bizarnosti!“