Plum Dumplings: o změnách a hledání možností
Od francouzštiny k češtině přešla na svém novém albu brněnská kapela Plum Dumplings. Rozhovor, který s její zpěvačkou Adélou Polkou vedle Anežka Jakubcová, si můžete pustit z archivu. Další otázky, tentokrát písemně, Adéle kladl Milan Tesař.
Rozhovor s Adélou Polkou ze skupiny Plum Dumplings
Jakým způsobem kapela prožila koronavirovou krizi?
Novou desku jsme stihli pokřtít v lednu, takže jsme si řekli „Uf“. Nejprve jsme opravdu dodržovali izolaci a snažili se to brát zodpovědně. Pak už to začalo lézt na mozek, a to především mně. Měla jsem nějaký tvůrčí přetlak a ten, když mi jej brzdí „vyšší moc“, bublá. Uchýlili jsme se tedy k improvizacím s rouškami ve dvou s bubeníkem. No a je z toho Abortion Song, moje první píseň v angličtině. Na konci krize měl Tom, kytarista a basák, narozeniny, a to se nám povedl myslím majstrštyk. Nahráli jsme mu docela šílené disko video jako přání k narozeninám. Takže jsme se vlastně někteří naučili stříhat a udělat video o čtyřech oknech. To video právě možná nejlépe vystihuje, koho z nás korona krize osobně zasáhla. Podívejte se sami na kapelní facebook. Ten jednorožec mluví za vše.
Album Jiný místo vzniklo ve spolupráci s producentem Tomášem Neuwerthem. Jak k této spolupráci došlo?
Věděli jsme, že chceme k desce přizvat někoho, kdo bude mít objektivnější pohled na naši tvorbu. Tomáše jsme si jako producenta vyhlídli vzhledem k jeho předchozím projektům. Chvíli jsme si na něj počkali, ale ve výsledku jsme byli hodně spokojení. Sedl nám jak lidsky, tak přístupem k práci. Dost nás cepoval v tempech, troufám si říct, že posun od minulé desky je rozhodně v soundu bicích, na což měl přímý vliv. Zároveň díky němu „vstaly z mrtvých“ asi dvě písničky, které na desce být ani neměly. Tomáš je nesmírně trpělivý a hledá způsoby, jak věci dělat jinak, když cítíme, že to nejde, a to myslím kapele dost pomohlo. No a mně jako zpěvačce obohatil život tím, že mě naučil dělat si vokály, s čímž jsem měla do té doby téměř nulové zkušenosti. Zpočátku jsem se kroutila, ale pak to šlo samo, a to je podle mě skvělý producentský přínos. Tomáš tomu prostě věřil, a to mě motivovalo.
Jak v současné sestavě kapely funguje tvorba písní? Kdo přináší nápady? Co se pak s nimi děje?
Většinou to bylo tak, že někdo přinesl kytarovou nebo basovou linku a ostatní vznikalo kolem toho. Já jsem text buď vymyslela přímo na melodii, nebo jsem vytáhla něco ze šuplíku. Od té doby, co píšu převážně v češtině, tvořím texty neustále a všude. Mám už takový návyk, alespoň haiku denně. Nebo alespoň čtyři verše, které se v mém případě často nerýmují. Jestli z toho pak vznikne text, to je vždy otázka okamžiku. Jelikož jsem před pár lety začala hrát na kytaru, mám už i odvahu začínat vymýšlet si primárně pěvecké linky sama, a když do toho pak vpluje kapela se svou interpretací, je to takový dost jiný styl práce. Ale těch cest je plno a já se svou „nenasytností“ jsem ochotná šlapat po kterékoliv z nich.
V úvodní písni Rybí krev se objeví i titulní slogan „jiný místo“. Proč jste si jako název vybrali právě toto slovní spojení?
Přesně si pamatuju, jak jsem jela vzadu v autě zavalená kytarami a přemýšlela nad názvem. Snažila jsem se přijít na to, co spojuje všechny texty na desce. A protože jsou změny a hledání možností nosnými tématy alba, přišlo mi to dobré. Navíc mi ten refrén připadá celkem silný na to, že nejsme kapela, která by refrény nějak extra používala.
Snažíte se jako zpěvačka spíše zpívat o svých vlastních zážitcích, radostech a bolestech, nebo se spíše stylizujete do nějaké role?
Jestli v písních řešit své osobní věci, nebo ne, to pro mě bylo kdysi velké téma. Ale během svého osobního vývoje jsem se naučila psát tak nějak s odstupem nebo ten odstup do svých osobních bolestí prostě zkusit napasovat. Cílem je, aby bylo téma natolik sdělitelné ostatním, aby se s ním mohl ztotožnit kdokoliv. Osobně si vlastně ulevím dost samotným projevem na koncertě, to je skvělá terapie. Takže ano, ráda se inspiruji jinde, ráda do toho přidám svůj výklad, nebo svůj osobní „shit“, ale zároveň ráda dělám texty o někom jiném, aniž by o tom třeba ten člověk věděl. A pak je to vlastně otázka slov jako takových. Baví mě hledat neotřelé kombinace, které přijdou odněkud z podvědomí, třeba jako „suché oční jamky“ nebo „peří na mase“. To je tvůrčí svoboda, to mě baví.
(Celý rozhovor vyšel na portálu Brno – město hudby, www.mestohudby.cz)