V pořadu se budeme věnovat následujícím albům:

Jan Zubryckyj & Navolnénoze: Podobojí (Indies MG)

Písničkář Jan Zubryckyj své první album natočil až ve svých 47 letech. Novinka Podobojí je jeho třetí dlouhohrající kolekce. Autora na ní doprovázejí Josef Štěpánek na kytary, pedal steel, mandolínu a banjo, Tomáš Uhlík na basu, Miloš Dvořáček na bicí, Ondřej Pivec na klavír a Daniel Kahuda na dudy. Ve dvou skladbách hostuje Katka Šarközi. Jan Zubryckyj koncertuje spíše sporadicky, ale letos na konci léta jej budete moci slyšet na scéně Proglasu v rámci festivalu Mohelnický dostavník.

Recenzi čtěte zde.

Vlaďka Bauerová: Tak to bylo (Avik)

Především s jazzovými muzikanty spolupracuje také plzeňská zpěvačka Vlaďka Bauerová. Na jejích albech hrají Vít Fiala, Ondřej Kabrna nebo Petr Kořínek na klavír, Marek Linka na kytaru nebo Petr Dvorský na kontrabas. Vlaďce nedávno vyšel výběr hitů s názvem Tak to bylo. Obsahuje většinou původní písně s českými texty, avšak náladou má kolekce opět blízko k jazzu a především ke swingu.

Ondřej Konrád: Aspoň jednu krásu světa (Indies Happy Trails)

Ondřej Konrád je hudební publicista, odborník na jazz, ale také náš nejznámější a možná i nejlepší hráč na foukací harmoniku. Hrával po boku Petra Lipy, Luboše Andršta, Petra Kalandry, působil v bluesové skupině Šavle meče a v současné době působí jako zpěvák skupiny Gumbo. V ní se sešel s jazzovými muzikanty a o výsledném zvuku říká: „Je to mišmaš různých prvků a vlivů, ale zdá se mi, že přitom drží pohromadě. A že, i když se to zatím moc neděje, by Gumbu mohlo rozumět i publikum mimo jazzovou scénu, na níž se především pohybujeme.“ Konrád svým pěveckým projevem připomíná americké bluesrockové nebo folkrockové písničkáře. Na mysl vás mohou přijít jména jako Tom Petty, Neil Young, z našich Ivan Hlas a také Vlasta Třešňák. Každé přirovnání je nutně přitažené za vlasy, ale podobně jako Třešňák nebo Bob Dylan vyvažuje Konrád to, že nemá hlas jak slavík, vypravěčskou přesvědčivostí. Na rozdíl od Třešňáka, Dylana nebo Hlase však nelze o Konrádovi mluvit jako o písničkáři. Na albu se představuje pouze jako autor textů, zatímco o hudbu se dělí kytarista Josef Štěpánek s klávesistou Jakubem Zitkem a v jednom případě s hostujícím Petrem Binderem. Doplňme, že ve skupině Gumbo dále hrají Daniel Eberle na baskytaru a Roman Vícha na bicí.

Rozhovor s Ondřejem Konrádem o skupině Gumbo čtěte zde.

Dan Bárta: Animage (Sony Music)

Pod názvem Animage nehledejte nic konkrétního. Sám zpěvák přiznává, že titul alba „takhle sám o sobě nic moc neříká“. Animage je jedním z nejpozoruhodnějších českých alb roku 2008. Dokonalý zvuk zaručil čím dál vyhledávanější polský mistr Tadeusz Mieczkowski. Na hudbě a textech se vedle Bárty podíleli i další členové skupiny Illustratosphere v čele s klávesistou Filipem Jelínkem a kontrabasistou Robertem Balzarem. Všemu vévodí Bártův léty proškolený zpěv – naléhavý a přitom konejšivý, přesvědčivý i přesvědčivě bázlivý. Bárta, kdysi člen rockové skupiny Alice a představitel Jidáše v rockové opeře Jesus Christ Superstar, nyní pečlivě klade důraz na každou slabiku, vychutnává si každý tón, hraje si s posluchačovýma ušima.

Recenzi alba čtěte zde.

Lenka Dusilová: Eternal Seekers (Respekt Publishing)

Lenka Dusilová se na albu Eternal Seekers sešla s pianistkou Beatou Hlavenkovou a se souborem Clarinet Factory. Hlavenková v minulosti působila v jazzové skupině S’aight. Ta se později spojila s některými členy Vertigo Quintetu, a tak vznikl Open Sextet, který úspěšně zabodoval například na světoznámém festivalu ve švýcarském Montreux. V dubnu Beatě Hlavenkové vyjde první sólové album, které natočila v New Yorku. Zkušenosti s nahráváním a koncertováním v USA má mimochodem i Dusilová, která na svém předchozím albu spolupracovala s americkými hudebníky.

O Eternal Seekers čtěte více zde.

Dáša Voňková: Slunci ležím v rukou (Indies Happy Trails)

Slunci ležím v rukou je společné album písničkářky a kytaristky Dáši Voňkové a jazzového klavíristy Zdeňka Zdeňka. Na otázku, v jakým prostředích ráda vystupuje, Voňková odpovídá: „Hraju ve všech možných prostorách od nějakého programově zaměřeného pubíčku přes čajovny, kostely, synagogy až po velké sály. Občas vystupuji v zahraničí, člověk si alespoň může ověřit, jak jeho písně působí na posluchače, kteří nerozumějí textům, protože vždycky zpívám v češtině. Na české folkové festivaly u nás nejezdím a ani mě tam nezvou. A to jsem ráda, protože mně ty velké akce nesvědčí, nejlépe se cítím v komorním prostředí.“

Podrobněji o Dáše Voňkové čtěte zde.