Písně, které burcují

Píseň by měla potěšit, pohladit, zahnat špatnou náladu, slýchám nebo čtu občas od našich posluchačů. To je však pouze částečná pravda. Píseň by totiž měla také klást otázky, burcovat, poučovat, vzdělávat, kultivovat… Samozřejmě ne všechno současně, ale kvalitní písňová tvorba by měla mít přece větší ambice než jen těšit a laskat.
Pamatujete na sílu folkových hitů v době totality, Krylovým Bratříčkem počínaje a třeba satirickými popěvky Pepy Nose (Já jsem agent Sí Aj Ej) zdaleka nekonče? I dnes vzniká řada písní, které nastolují témata, často nepříjemná, která bychom z mysli nejraději vytěsnili. Folková skupina Žamboši ve svých skladbách připomíná koncentrační tábory (Krátká paměť), upozorňuje na problémy alkoholismu (Odkolébavka), rasismu (V koncích) nebo potratů (Duše v ní). Skupina Traband na svém nejnovějším albu načrtává téma nevěry (Romeo a Julie po deseti letech) nebo nelehkého života bezdomovců (Princezna Lada). A kapela Sto zvířat, na jejíž rytmickou hudbu se fanouškům výborně tančí, zpívá o domácím násilí (Alice se dala na pití) nebo o neonacismu (Podpaží).
Je dobře, že autoři písní zůstávají svědomím národa, podobně jako jím byli v době totality. Stále je o čem zpívat a na co – někdy podprahově – upozorňovat. Někdy stačí problém načrtnout, jindy je dobré přinést do marasmu trochu naděje. Písničkář Vladimír Veit letos v srpnu vydal album s názvem Písničkář a v titulní písni zpívá, že „jednou se přikutálí doba vzdálená“. V rozhovoru mi vysvětlil: „Já v té písni sice celou dobu tvrdím, že lepší už to nebude, ale čekání na nějaký zásadní zvrat je méně ubíjející než smíření se s tou hrůzou kolem.“
Ano, píseň má hladit a konejšit. Ale dobrá píseň současně klade otázky a někdy i burcuje a připomíná… A k tomu by měl být vnímavý i ten největší optimista.

(Článek vyšel v Katolickém týdeníku č. 37/2011 v rámci rubriky Hudební okénko Milana Tesaře)