Philippe B. Tristan: Napsal jsem píseň, a tak jsem se stal skladatelem...

Philippe, odkud pocházíte a na jaké hudbě jste vyrůstal?

Pocházím z Besançonu, což je město na východě Francie, a vždycky jsem měl velmi rád šansony. V době mého dospívání zhruba začínala móda rockové hudby a později mí přátelé čím dál víc postupně poslouchali hudbu v angličtině. Bylo pár anglických skupin, které se mi docela líbily, jako například King Crimson nebo Genesis, Pink Floyd, ale zároveň se mi dál líbily tehdejší francouzské šansony. V té době přišli noví tvůrci, ale stále tvoři i „staří“ jako Leo Ferré nebo Jacques Brel, začínaly skupiny jako Noir désir nebo Mano Negra a já jsem si uvědomoval, že v každé zemi je velmi důležité, aby i současné hudební skupiny zpívaly vlastním jazykem.

Kdy jste si uvědomil, že chcete k lidem promlouvat prostřednictvím písní?

Když jsem byl mladý, nechtěl jsem být přímo zpěvákem, ale chtěl jsem být spisovatelem. A opravdu jsem psal: básně, román, chtěl jsem taky dělat film, což je opět jiná podoba tvorby. Ale psaní bylo pořád na prvním místě. Písně jsem začal psát poměrně pozdě a k hudbě jsme se dostal spíše náhodou. Vždycky jsem rád zpíval například písně Georgese Brassense nebo Jacquesa Brela, ať už s přáteli u ohně nebo třeba na gymnáziu. Je vždycky praktické mít u sebe kytaru a zpívat písně, které všichni znají. Až později jsme založili kapelu, napsal jsem píseň, a tak jsem se stal autorem-skladatelem.

Na vašem zatím posledním čtyřpísňovém CD mě zaujala píseň Le singe Drako, Opičák Drako. Čím je inspirovaná?

To je skutečný příběh, který se stal před třemi lety v Besanconu. Tam je známá citadela, zapsaná na seznam UNESCO, a v ní se nachází zoo. Tuto citadelu postavil Vauban, dvorní architekt Ludvíka XIV., a jeho stavby byly považovány za nedobytné. Opičák Drako byl zavřený v této citadele, utekl a dva měsíce se nikomu nepodařilo jej chytit. Hodně lidí ho vidělo, děti se bavily jeho kousky, noviny o něm psaly, a nakonec opičák zahynul na dálnici. Pro mě to byl symbol někoho, kdo opustí normu, rozhodne se pro svobodu, ale současně volí i rizika svobody.

Nejen v té písni se inspirujete pravdivým příběhem a vnímáte jej jako symbol. Je pro vás pravda v písních důležitá? Měl by mít autor písňových textů povinnost psát pravdu?

Není to povinnost, každý si sám může zvolit svou roli. Jsou lidé, kteří píšou krásné poetické písně – měl jsem rád například zpěváka Alaina Bashunga, který zemřel loni a který měl krásné písně, které se nijak nevázaly k realitě. Ale je dobře, když se někteří zpěváci snaží tvořit ve jménu pravdy, aby změnili či posunuli mentalitu lidí kolem sebe.

Na albu, které v současné době připravujete, využíváte víc než dřív prvky elektronické hudby. Proč?

Mě na této práci baví, že mohu používat citace. Například v písni Ne les approchez pas můžete slyšet indiánskou dívku z kmene Jivarů, která zpívá píseň své země. Můžete do písně zakomponovat samply, které jsou jako dotek skutečnosti, a to ve skladbě, která má úplně jiný charakter. To mě hodně bavilo. Je to vlastně taková koláž. Počítač dále můžete využít k vytváření různých rytmů a konečně také k tomu, abyste vyvinuli něco jako evropský styl… Možná něco takového hledám. Uvědomuji si, že Evropa ve své kulturní pestrosti má tolik bohatství – od Francie a Španělska přes Balkán až po Rusko. To je prostor s obrovským bohatstvím hudebních témat. A my pořád omíláme hudbu, která přišla ze Spojených států. V Evropě máme terén, na kterém by mohl vzniknout nový hudební výraz. Měli bychom přestat imitovat anglo-saskou hudbu. Máme všechno potřebné k tomu, abychom vybudovali svéráznou evropskou hudební kulturu. A to je podle mě úžasné dobrodružství.