Petr Ulrych: Rád si poslechnu čistý folklór

Začínali jste v 60. letech s rockovými kapelami Vulkán a Atlantis. Předpokládám, že jste tehdy snili o dlouhé kariéře bigbítové zpěvačky, resp. muzikanta?

Petr: Především Hanka, ale vlastně celá kapela Atlantis měla velké ambice, hlavně před rokem 1968. My jsme totiž byli jedni z prvních, kteří se rozjeli do světa a měli tam úspěchy. Vyhráli jsme například beatový festival v Bottropu v tehdejším západním Německu. Měli jsme celou řadu nabídek na turné a už se to mohutně rozjíždělo. Zpívali jsme anglicky a naší ambicí bylo stát se z československé regionální kapely kapelou minimálně evropského významu. Pošilhávali jsme dokonce po nějakém manažerovi, který by si nás všiml a dovedl by nás do Spojených států, což je samozřejmě sen všech začínajících formací.
Hanka: To bylo samozřejmě dané také naší věkem. (smích)

Srpen 1968 byl pro vás – stejně jako pro spoustu dalších kapel – bohužel negativním mezníkem…

P: My jsme byli postiženi krutě. Jako první rocková kapela jsme v r. 1969 natáčeli s vynikajícím bigbandem Gustava Broma a ve skvělém aranžmá Jaromíra Hniličky náš stěžejní projekt s názvem Odyssea a ten šel bohužel k ledu. Byla to pro nás velmi těžká rána, z které jsme se dlouho vzpamatovávali. Deska vyšla až na začátku 90. let a teprve tehdy si lidé uvědomili, co mohla v době svého vzniku znamenat.

Vám ale nejenom rozmetali náklad desky. Vy jste s bigbítem skončili úplně…

H: My jsme s bigbítem skončili tak nějak do ztracena. Doba byla těžká a i když nám zpívání nikdo přímo nezakázal, nevysílala nás rádia a nesměli jsme do televize.
P: Ano, ten zákaz tady skutečně byl. Já jsem totiž napsal písničku proti vstupu sovětských vojsk a byla to první píseň, která tehdy na to téma zazněla. A to jsem samozřejmě odnesl a Hanka potažmo taky. Měli jsme samozřejmě pocit velké křivdy a frustrace.

Klíčovým momentem ve vaší historii byl v 70. letech vznik skupiny Javory. Po tom, co jste říkali, mě však napadá, že jste hledání moravských kořenů v té době možná brali jen jako z nouze ctnost…

P: Ne, určitě to nebyla nějaká vychytralost nebo že bychom chtěli ukázat: My tady děláme záslužně folklór. Vůbec ne. Pro mne to byla přirozená potřeba, protože mě moravský folklór postupně vtahoval a dokonce už v bigbítových letech jsem na své svatbě lanařil tehdy šestnáctiletého mladíčka Juru Pavlicu, že to spolu dáme dohromady a uděláme nějakou kapelu. Jak se Javory postupně vyvíjely, stal se z nich svého druhu program. Bylo to pro nás nádherné období, i když ani v tomto případě jsme to nedotáhli tam, kam jsme chtěli.

Čerpali jste tedy z moravského folklóru, v 90. letech jste čím dál víc přibírali inspirace balkánské nebo židovské. Jenže v té době jste se jakoby oklikou začali také vracet k bigbítu.

H: Já mám v sobě bigbít pořád zadřený. A například v písničce Půlnoční lidé na albu Malé zrnko písku je to určitě slyšet.
P: Základní myšlenka Javorů byla následující: Když u nás existuje naprosto skvělá rytmická muzika, která má v sobě beat a kterou cizinci obdivují, proč nepoužít jako bicí nástroj například cimbál a proč nevyužít pulsu smyčcových nástrojů? Pro mě to byl stejný energetický náboj jako v tom bigbítu, který jsme hráli předtím. Bohužel jsem se v tom maličko mýlil, protože se u nás stal folklór postupně takovým establishmentem a dnes je příliš uzavřený. Jako bychom se styděli za něco, co můžeme s hrdostí ukazovat světu.

Zatímco Javory s energetickým nábojem cimbálu a houslí se za léta fungování staly uznávanou institucí, jejich mladší sourozenec Javory Beat se na scéně teprve rozhlíží. Kdo je tedy Javory Beat?

P: Je to formace, která nahrávala naše nové cédéčko. Měli jsme štěstí, že jsme se potkali s lidmi, kteří nad očekávání splnili, co jsme od nich očekávali. Především to byl Igor Vavrda, náš dávný ještě bigbítový spoluhráč, později člen Orchestru Gustava Broma a nyní vynikající aranžér. Dále nám velmi pomohli všichni ostatní muzikanti a také Tonstudio v Dolních Bojanovicích, které bylo výborně vybaveno.

Kde jste hledali další muzikanty?

P: Byla to úporná práce. Zkoušel jsem to postupně s více muzikanty, ale nakonec ten rozhodující návrh přišel opět od Igora Vavrdy. On ty lidi nominoval a přivedl je na zkoušku. Nakonec jsme zvolili bubeníka Ctibora Hliněnského od bývalých Junior Speakers, který s námi už spolupracoval. K němu přišel basista Dušan Reichman, který s ním tvoří osvědčenou dvojici. K tomu přibyli dva mimořádně talentovaní „mlaďoši“: kytarista Jirka Kučerovský, kterého jsme znali z Městského divadla Brno, a hráč na klávesy Dan Kyzlink. Jistotou je také náš dlouholetý spolupracovník, který s námi nahrával dávno předtím, než se stal slavným hráčem, Michal Zpěvák.

Budou teď častěji koncertovat „klasické“ Javory, nebo Javory Beat?

P: S klasickými Javory chceme určitě hrát dál, protože Javory nabízejí podstatně odlišný posluchačský zážitek a své posluchače si určitě najdou. Myslím, že naše účinkování s oběma tělesy bude rozdělené rovnoměrně nebo tak, jak si řeknou posluchači. Ani jednu z kapel nechceme protlačovat.

Nové písničky budete psát pro každou z kapel zvlášť?

P:  Rádi bychom dál točili písničky s oběma formacemi. S Javory Beatem by stálo za to  pokračování aktuálního alba, protože minimálně ještě kolem 20 písniček čeká na nový kabát. Hančin hlas totiž v dobrém popu, který v současném českém hudebním proudu víceméně  schází, rozhodně není zanedbatelný a ještě má co říct.

Pokud u nás schází dobrý pop, co si vy sami rádi poslechnete?

H: Vedle již zmíněné Zuzky Navarové se mi v poslední době moc líbí například nové CD od Žofie Kabelkové. A strašně ráda poslouchám také slovenskou skupinu Živé kvety.
P: My jsme s Javory celé roky hledali tvar písničky, která zní opravdu česky a která je navázaná na vědomí kořenů. A to je to, co nám ve střední Evropě nesmírně schází. My pořád šilháme po světě, jak to vidíte při různých pěveckých soutěžích. A pro mě je něco nádherného, když si poslechnu čistý folklór, který dnes hraje třeba muzika Petra Mičky na Horňácku. To je zpívání, které nelze věrně zaznamenat. Patří do okamžiku, se kterým rozkvete a se kterým skončí.