Pavel Wlosok: Nejzajímavější je míchání hudby
Pavel Wlosok, český pianista a skladatel žijící v USA, vydává nové album Smile Baby Smile, které natočil se svým triem a s americkým kytaristou Paulem Bollenbackem. Představí je 4. srpna 2016 v pražském klubu Reduta. My při té příležitosti přinášíme několik úryvků z loňského rozhovoru s Pavlem Wlosokem, který vznikl paralelně pro Proglas a pro časopis Harmonie.
Rozhovor s pianistou a skladatelem Pavlem Wlosokem (2015)
Vilém Spilka v bookletu vašeho alba Alternate Reality přirovnává úvod titulní skladby k vánoční koledě. Inspirujete se při skládání lidovou hudbou?
Lidovou hudbu mám rád, zvláště moravskou a slovenskou, a určitě se jí inspiruji. Slezsko, kde jsem se narodil a vyrůstal, je také region velmi bohatý na lidovou hudbu. Ale neinspiruji se jí tím způsobem, že bych tradiční hudbu studoval a pak se ji snažil inkorporovat do svých skladeb, jako to dělal například Leoš Janáček. Spíše rád poslouchám, chodím na festivaly, dívám se, jak se na lidovou hudbu tančí. A pak některé z melodií, které slýchám, podvědomě vyplynou, když komponuji.
Svá alba natáčíte ve [svém] školním studiu a technický servis (mix, mastering) poskytujete i svým kolegům. Kterou z etap vzniku nahrávky považujete jako hudebník a mistr zvuku v jedné osobě za nejzajímavější?
Nejzajímavější, ale také časově nejnáročnější je míchání hudby. Já pracuji s audio technikou už dvacet let a za tu dobu jsem si vybudoval vlastní studio. Mám například několik starých elektronkových mikrofonů z 60. let, které mají stále výborný zvuk. Vlastním dvanáctikanálový švýcarský analogový mixer Studer 901 z 80. let, jeden z nejlepších z té doby. Mám spoustu vzácných starých přístrojů nejvyšší kvality, ale i řadu moderního příslušenství. Propojuji tedy analogový a digitální svět. Baví mě míchat na pás, protože zvuk klasického pásu se ani dnes nedá ničím nahradit. Říká se, že digitální hudba nemá takovou hloubku, a já s tím souhlasím. Analogový svět ještě nebyl dostižen. I dnes se spousta projektů natáčí a míchá na pás, já se v tom trendu snažím pokračovat, ale trvalo mi zhruba patnáct let, než jsem se naučil míchat muziku na té nejvyšší úrovni. Používám pasivní způsob míchání, což je zvláštní technika z 60. let, která dává možnost míchat hudbu velmi dynamicky.
Připravujete společné album s Paulem Bollenbackem a pracujete na učebnici jazzového harmonie. Co dalšího chystáte?
Už mám natočena další dvě CD, která vyjdou snad v příštím roce [2016]. Jedno z nich je moje první sólové album, na kterém interpretuji většinou skladby jiných skladatelů. Jsou to skladby z 60. let od Chicka Corey nebo Wayna Shortera, ale také něco od Duka Ellingtona či Theloniouse Monka. Zájemci si mohou části všech těchto skladeb poslechnout na mém kanálu YouTube – najdou je tam pod názvem Respectfully Yours. To druhé album, které už je natočené, je kvartet s dalším vynikajícím tenorsaxofonistou Rickem Margitzou. Ten se proslavil v kapele Milese Davise a v 90. letech vydával u Blue Note. Mně přispěl dvěma skladbami a zbytek jsem složil já. Jedná se tedy opět o album originálních kompozic, jako bylo například CD Czechmate. Na basu jsem si přizval Mika McGuirka a na bicí hraje australský bubeník usazený v New Yorku Andrew Swift. Rick Margitza má velmi specifický tón. Jeho způsob improvizace se mi líbil už v 90. letech, ale tehdy jsem vůbec netušil, že bych někdy mohl s Margitzou hrát. Kromě toho budu v nejbližší době komponovat opět něco většího, asi další suitu pro pianové trio. Ale v nejbližší době bych rád dokončil zmíněnou knihu.
Ve Spojených státech žijete už více než dvacet let. Jak jste se za tu dobu jako skladatel a hráč posunul?
Když se ohlédnu za těmi dvaadvaceti lety strávenými v USA – je to více než polovina mého života –, uvědomím si, že jako jazzový klavírista jsem víceméně splynul s americkou pianistickou školou. A i když během procesu improvizace či kompozice stále proudí mým myšlením moravsko-slezská melodika, musím se přiznat, že co se týče rytmu, synkopace, tvoření frází a způsobu doprovodu, je moje hra ovlivněna nejen jednotlivými obdobími jazzu od ragtimu po avantgardu, ale i vlivy hudby klasické, folkové rockové a samozřejmě jazzrockové. Jako profesionální interpret jsem se naučil vážit si jednotlivých jazzových stylů, které jsem studoval a nadále studuji, abych byl schopen doprovázet jakéhokoli skvělého muzikanta, nezávisle na stylu jazzu, který preferuje. Po mých letních vystoupeních ve střední Evropě mě většina posluchačů i kamarádů muzikantů už zcela považuje za ryze amerického jazzového pianistu. To je pro mne určitě zajímavé zjištění, protože tato charakteristika se nedá získat během pár let studia v zahraničí. Je to proces, který je mnohem delší a náročnější, ale také hlubší.