Novinky světových kytaristů ve Slyšte, lidé!

V úvodu pořadu se zaměříme na švédského kytaristu Ulfa Wakenia. Narodil se ve městě Halmstadu v roce 1958. Během své dlouhé kariéry spolupracoval s mnoha významnými osobnostmi světového jazzu – s Oscarem Petersonem, se saxofonistou Billem Evansem, s kytaristou Patem Methenym, s bubeníky Jackem DeJohnettem a Dennisem Chambersem nebo se svými krajany – zpěvačkou Victorií Tolstoy a pianistou Esbjörnem Svenssonem. Dvě alba už také natočil se slovenským AMC Triem. To novější se jmenuje Waiting For A Wolf a právě z něj si pustíme dvě skladby.  

Poté si budeme hrát z alba Guitar Heaven, na kterém kytarista Carlos Santana se svou kapelou a hosty vzdává hold slavným kytarovým skladbám. Slavný mexický rodák zde částečně navazuje na model úspěšného alba Supernatural z roku 1999, za které získal devět cen Grammy. Na ně si pozval řadu hostujících zpěváků a v podobném konceptu pokračoval i na dalších deskách včetně právě Guitar Heaven. Zde hostují například Andy Vargas, Joe Cocker, zpěvačka India.arie nebo Gavin Rossdale z rockové skupiny Bush.

O pět let mladší než Carlos Santana je americký rockový virtuóz Joe Satriani. Původně bubeník, který se v 18 letech přeorientoval na kytaru, začínal v kalifornském rockovém triu Squares. Proslavil se však jako sólový hráč, jako vyhledávaný spolupracovník slavných hvězd i jako učitel. V knize Kytaroví mistři Cliffa Douse se o něm píše: „Pracuje s ohromujícími sólovými stupnicemi se silným využitím tremola, obouručními technikami, neobvyklými harmoniemi a různými dalšími efekty. Jeden z nejlepších a nejvlivnějších kytaristů 80. a 90. let.“ Nedávno Satriani vydal nové album Black Swans And Black Wormhole Wizards, o kterém píše v časopisu Rock & pop Martin Hošna: „Satriani má na rozdíl od konkurenčních kolegů ten dar, že netrpí přehnaným egosimem, jeho hudba má rockový étos bez pejorativních prvků a svižně promlouvá jak v pomalejších, tak rychlejších pasážích.“

Od rockové hudby přejdeme k blues. Nové album amerického bluesrockového kytaristy Joea Bonamassy se jmenuje podle série katastrofických prachových bouří v amerických a kanadských prériích ve 30. letech minulého století – Dust Bowl. Teprve 34letý hudebník svou novinku natáčel na několika místech – v Řecku, v Nashvillu a v Los Angeles. Na albu kombinuje energické elektrifikované blues s názvuky country a dalších akustických stylů. Jinými slovy – na své si přijdou jak milovníci hutných rockových nářezů, tak ti, kteří dají přednost hudbě klidnější.

I když je kytara – zvláště v rockové a bluesové hudbě – nejčastěji doménou mužů, neměli bychom zapomínat ani na ženy-kytaristky. V pořadu budeme poslouchat Tarju Lyytinen z Finska z jejího osmého alba Voracious Love. Tarja Lyytinen hraje na slide kytaru a své písně si sama skládá. Její skladby většinou pojednávají o lásce, avšak – jak je to u blues obvyklé – o lásce zraněné, nenaplněné, hledající. Album je zajímavé i tím, že je na bluesový žánr velmi pestré. Obsahuje jak hutné bluesrockové kousky, tak křehké folkové balady, což má společného s albem Joe Bonamassy.

Kytarista Nguyên Lê se narodil ve Francii v roce 1959. Ve své tvorbě spojuje jazz s tradiční vietnamskou hudbou a s dalšími folklórními vlivy z celého světa. Spolupracoval s trumpetistou Randym Breckerem, s dirigentem Vincem Mendozou a s dalšími jazzovými a klasickými umělci. Jeho nové album Songs Of Freedom obsahuje především úpravy popových a rockových hitů ze 60.–80. let. Najdeme mezi nimi melodie od skupiny Led Zeppelin, Boba Marleyho, Stevieho Wondera, Beatles a dalších. Jde však o úplně jiný koncept, než jaký předvádí Santana na albu Guitar Heaven. Samotný Nguyên Lê navíc na album autorsky přispěl několika miniaturami. Album je zhruba rovnoměrně rozkročené mezi jazzem, rockem a world music a hostuje na něm několik zpěvaček.

Společné album natočilo britské ambientní duo The Orb a kytarista Dave Gilmour, bývalý člen slavné skupiny Pink Floyd. I když vycházejí z různých žánrových a technologických kořenů, společné mají uvažování nad hudbou – o The Orb se prý kdysi psalo jako o „Pink Floyd ravové generace“. A, jak píše v Rock & popu Vlastimil Beránek, „Gilmourova chlácholivá a neustále se toulající kytara k jejich snivé experimentální elektronice prostě sedí“. Album s názvem Metallic Spheres má blíž k tomu, co hrají The Orb než k dnes už klasickému rocku Pink Floyd.