Musette: francouzská taneční hudba

Málokteré evropské město nabízí ve svých zákoutích a zapadlých uličkách takové množství hudebních stylů jako Paříž. Z tamních předměstí se do celé Evropy šířil hiphop, sem se utíkají severoafričtí interpreti (za všechny zmiňme alžírskou zpěvačku Souad Massi) a zde našlo živnou půdu argentinské tango předtím, než se posílené vrátilo do vlasti. Přesto jsou však tři hudební žánry pařížštější než ostatní: Především samozřejmě šanson s celou kavárenskou hudební kulturou. Dále swing a jazz vůbec (vždyť právě francouzskou metropoli svou hrou uhranul nejslavnější Evropan rané fáze jazzu, Belgičan Django Reinhardt, a Paříž si za místo svého dožití zvolil americký saxofonista Sidney Bechet, kterého ještě začátkem 90. let opěvovala francouzská šansoniérka Patricia Kass). A konečně třetím typicky pařížským stylem je musette či bal musette. Tedy to, z čeho má hrůzu další Belgičan Jacques Brel ve své superrychlé písni Vesoul. 

Hudba musette sice zdomácněla v Paříži už v 80. letech 19. století, avšak nepochází z francouzské metropole. Původně šlo o venkovský tanec, který pocházel z kraje Auvergne, tedy z oblasti Francouzského středohoří (Massif central). Jde tedy o další zajímavý původně horalský styl – vedle například amerického bluegrassu nebo hudby ze skotské Vysočiny. 

Zatímco původně slovo musette označovalo jeden konkrétní taneční styl, který býval součástí rozsáhlejších suit tanců, v současné terminologii hudba musette slouží k doprovodu několika různých tanců: valčíku, tanga nebo javy, typicky francouzského stylu, který vznikl ve 20. letech zrychlením a transformací mazurky. Ale zpět k prvním dvěma zmíněným tancům: Francouzi rozlišují argentinské tango a tango musette, vídeňský valčík a valse musette a podobně. Laicky řečeno téměř kterýkoli taneční styl lze zdeformovat do podoby vhodné k provozování na pařížských tancovačkách. Důležité je, aby za zády tanečníků hrál co nejhlasitěji akordeon. Počet dob v taktu je pak lhostejný. Mimochodem už zmiňovaný Jacques Brel si s touto problematikou výborně pohrál v písni La valse à mille temps (Valčík na tisíc dob), ve které může mít valčík čtyři i více dob a ve které takt udává samotná Paříž.

Podobně jako ska nebo tango jsou dynamické styly, které do sebe nasávají nové a nové vlivy a žijí už několikátým životem, své drobné i výraznější renesance zažívá i bal musette. Klíčovou postavou moderních dějin žánru je Richard Galliano, 57letý akordeonista, který v 80. letech původně lidový nástroj povýšil na plnohodnotný jazzový instrument. Klasicky vzdělaný hudebník (studoval mimo jiné harmonii a kontrapunkt na hudební akademii v Nice) se už jako teenager zamiloval do jazzu a ihned si začal své oblíbené pasáže ze skladeb trumpetisty Clifforda Browna a dalších amerických umělců přehrávat na své tahací harmonice. Postupně dal vzniknout žánru, který dnes nazýváme new musette a který vedle původní taneční hudby s akordeonovým doprovodem obsahuje prvky právě jazzu nebo vážné hudby. Mimochodem podobnost s významem Astora Piazzoly a jeho stylu tango nuevo napadla zcela jistě nejednoho z vás.

Současné kapely neváhají implantovat do francouzské akordeonové hudby prvky rocku. Výsledek, nazývaný rock musette, je velmi populární od konce 90. let. Ke kapelám, které se na tento styl zaměřují, patří například pařížská formace Rue de la Muette, založená přesně před 10 lety.

(Kompletní článek o bal musette najdete v listopadovém čísle měsíčníku Folk & country.)