Mulgrew Miller: Blues mě podvědomě formovalo

Rozhovor s americkým jazzovým piansitou Mulgrew Millerem

Vyrůstal jste v oblasti Delty Mississippi, tedy v regionu, který máme spojený především s ranými nahrávkami blues. Jaká byla Delta vašeho dětství? Byl v ní na přelomu 50. a 60. let stále přítomen duch starých bluesmanů? A jaký vliv to mělo na vaši pozdější jazzovou kariéru?

Ano, vyrůstal jsem v Deltě Mississippi, což samozřejmě znamená, že jsem byl přímo obklopen blues. I v době mého dětství tam bylo blues přítomné všude – tvořilo základ lidové venkovské hudby, ale jeho odraz byste našli i v hudbě chrámové. Já sice ve své tvorbě z blues nevycházím a nemyslím, že by mě přímo poznamenalo, ale určitě mě podvědomě do určité míry formovalo.

Uvádíte, že váš první kontakt s jazzem představovala hudba Oscara Petersona…

Ano, Oscara Petersona jsem zahlédl ještě jako malý v televizi a doslova to změnilo můj život… Samozřejmě že jsem jazz znal už předtím. Můj bratr měl doma několik desek Jimmyho Smithe, které jsem sám také rád poslouchal. Měl jsem rád i další muzikanty, ale až Oscar Peterson mě kompletně nasměroval k jazzu.

Čím vás jeho hudba tak fascinovala?

Naprosto vším, Peterson byl výjimečný. Nikdy jsem neslyšel hrát nikoho na piano tak zajímavě jako jeho – s takovým nadšením, feelingem, technikou… To bylo něco, co jsem nikdy předtím neslyšel.

Prošel jste mnoha zajímavými soubory. Ovšem jednou z nejdůležitějších period vaší hudební dráhy byla spolupráce se skupinou Jazz Messengers bubeníka Arta Blakeyho. Tento orchestr za 30 let své existence vychoval několik desítek mladých a nadějných jazzmanů. Co konkrétně tato spolupráce dala vám?

Arta dodnes považuji za dobrý příklad dokonalého kapelníka. Přesně tak si představuji, že by šéf kapely měl fungovat. Nikdy nám neříkal, co máme hrát a jak to máme hrát. Pouze nám pomáhal k tomu, abychom byli takovými hudebníky, jakými jsme byli. A ještě jednu věc bych na něm vyzdvihl: Byl to pro dokonale swingující bubeník. Nikdy později jsem nehrál s jiným hráčem na bicí, jehož hra by tak swingovala. Spolupráce s ním byla vůbec výborná zkušenost. Důraz jsme kladli i na to, jak hudbu prezentovat na pódiu, což se mi hodilo ve všech pozdějších projektech. Nestačí totiž zvládnout techniku nebo umět improvizovat. Důležité je i to, jak hudbu představíte posluchačům.

Máte zkušenosti i z bigbandového hraní, jako velmi mladý jste působil v orchestru Mercera Ellingtona. V čem byl největší rozdíl ve srovnání s Jazz Messengers?

Tak samozřejmě ve stylu hudby. Já jsem měl vždycky raději komornější uskupení, bigbandy jsem přímo nevyhledával. Ale na druhou stranu právě bigband mi v mých začátcích poskytl řadu příležitostí k rozvinutí mých dovedností.