Minimální naděje Stanislava Barka

Stanislav Barek se kytaře nevěnuje pouze jako aktivní muzikant v různých formacích, ale už 14 let pořádá mezinárodní festival Kytara napříč žánry, jehož zásluhou se do Prahy a do dalších českých měst dostávají špičky kytarové hry z celého světa, jako jsou například Australan Tommy Emmanuel, Američanka Vicki Genfan nebo Ital Peppino d’Agostino.

Na to, jak se dostal ke kytaře, Barek vzpomíná: „V dětství jsem v nějakém českém filmu zaslechl motiv hraný na akustickou kytaru a dlouho mi to zůstalo v hlavě. Kromě toho můj o deset let starší soused Honza Jirásko byl skvělý muzikant. Poslouchal Beatles, The Doors, Claptona apod. a měl rockovou kapelu Vařící kotle, se kterou všechnu tu dobrou muziku také hrál. Já jsem tajně lezl okénkem přes WC do klubu a zbožně poslouchal, co hrají na čajích. Když mi bylo 14, koupili mi rodiče kytaru a Honza mě naučil první akordy. První písnička, kterou jsem zkoušel, bylo Massachusetts od Bee Gees a potom Ob-la-di Ob-la-da od Beatles.“

Barek měl být původně zedníkem. Ve druhém ročníku učení se však přihlásil na kytaru do LŠU. Líčí: „Po roce mě profesorka teorie paní Cihlářová v domnění, že mám talent, doporučila k profesoru Jirmalovi.  On nebyl ohledně mého talentu takový optimista, ale přijal mě. Byl hodně přísný a mít slabší náturu, asi bych u něj nevydržel. Ale já jsem tu kytaru hrozně chtěl dělat a věděl jsem, že tady nikdo lepší než on není. Tak jsem to všechno vydržel.“ Barek cvičil sedm hodin denně na kytaru, až mohl být po dvou letech přijat ke studiu na konzervatoři a mezitím získal i výuční list v oboru zedník. Na konzervatoři se dostal k profesoru Sádlíkovi, o kterém říká: „Nejenže nebyl zdaleka tak dobrý učitel, ale postaral se o to, že mě vyhodili hned z prvního ročníku. Bylo nás takto postižených více a všichni jsme na něj podali stížnost. Na základě toho musel odejít na konzervatoř do Brna, ale nás zpět nevzali. Rozhodl jsem se najít jinou školu a pokračovat. Tak jsem se dostal na konzervatoř do Teplic rovnou do druhého ročníku a tam jsem i odmaturoval. Teplická konzervatoř se ale nedala s pražskou vůbec srovnat a dnes mám pocit, že mi skoro nic nepřinesla.“

Album Minimální naděje nepředstavuje Stanislava Barka pouze jako autora a hráče instrumentálních skladeb, ale také jako člena různých formací. Jednou z nich je skupina Njorek, kterou vedle kytaristy tvoří hráč na citeru Michal Müller a violoncellista Olin Nejezchleba. „Michal s Olinem jsou opravdoví profesionálové, navíc políbení múzou. To je ta nejlepší kombinace,” chválí spoluhráče Barek, jehož další aktivitou je spolupráce s íránským kytaristou usazeným v Praze Shahabem Tolouiem. Vystupují spolu od roku 2003. Barek říká: „Shahab je výborný muzikant plný energie a také výborný zpěvák. Začali jsme spolu hrát různé žánry, nejvíce flamenco a perské písničky v různých úpravách. Spolupracovali jsme s několika exotickými hudebníky a také tanečnicemi.” S Tolouiem Barek natočil album Persepolis a kromě toho mají dnes – ještě s Marthou Elefteriadu – společnou skupinu Arionas.

Stanislav Barek hraje na několik ručně zhotovených kytar. Jednou z nich je nástroj z roku 2007 od české firmy Rozawood, na kterou s oblibou hraje například ragtimy nebo blues. Dále je to klasická kytara Jana Schneidera z roku 1994, vhodná k interpretaci vážné hudby. Občas, spíše při slavnostních příležitostech, používá flamencovou kytaru José Morales. Ovšem většinu nového alba natočil na kytaru Larrivée.