Michal Pavlíček: „Kytara určuje tvoje vnímání“

Život Michala Pavlíčka podrobně mapuje autobiografická kniha Země vzdálené (Nakladatelství Lidové noviny 2009), kterou kytarista zahajuje vzpomínkou na své příbuzenstvo včetně politicky činného pradědečka Jindřicha Štulíka („V našem pražském bytě na Vinohradech, v ulici Jana Masaryka, byla údajně poslední schůzka s Miladou Horákovou, než ji komunisté zatkli. V padesátých letech děda za své politické aktivity seděl asi devět let ve Valdicích.“) nebo maminky, učitelky tělocviku a zeměpisu („Udělala ze mě tak trochu cvičenou opičku pro svoje žáky…“). Někdejší milovník pohádek Boženy Němcové, fotografií Old Shatterhanda a časopisu ABC vzpomíná, že už na základní škole byl jeden z prvních, „kteří začali nosit vlasy à la Beatles, poslouchal jsem bigbeat a hrál na kytaru“.

Líčení všech Pavlíčkových hudebních aktivit značně přesahuje rámec tohoto článku. Alespoň tedy připomeňme vedle Pražského výběru paralelně fungující Stromboli s Bárou Basikovou, dále z 80. let spolupráci s Janou Koubkovou, Janou Kratochvílovou a Zuzanou Michnovou, o které kytarista píše: „Ona má v sobě duši rockerky, uměla to vždycky roztočit trochu jako Janis Joplin.“

Podobně jako většina rockových muzikantů prožíval Pavlíček v revolučních letech euforii z nabyté svobody, kterou kazila jen skutečnost, že značku Pražský výběr mnozí nespravedlivě vnímali jako synonymum pro Michaela Kocába. V té době se však jednomu z nejlepších českých kytaristů splnil sen, když se mohl zblízka setkat se svým oblíbencem Frankem Zappou. „Zappova hudba mě velmi oslovila,“ vzpomíná, „byl velmi originální skladatel a kytarista s nezaměnitelným rukopisem na pomezí žánrů a jedna z největších osobností rockové avantgardy.“

V 90. letech Pavlíček působil v superskupině BSP a realizoval společné projekty s Monikou Načevou nebo s Lenkou Filipovou. Spolupráce se zpěvačkami pokračuje i po roce 2000 – vedle dalšího výborného alba s Načevou (Mami) stojí za pozornost Pavlíčkův podíl na albu Na křídlech koní skupiny 999 v čele s Ivou Marešovou nebo hráčský podíl na albu mladé  autorky (mimochodem Pavlíčkovy studentky) Michaely Polákové Slečna mrcha. Jeho aktivity zatím vyvrcholily dlouho očekávanou kolekcí Srdeční záležitosti (2010), která během několikaletých příprav nabobtnala do formátu trojalba.

Michal Pavlíček jako mistr hry na elektrickou kytaru samozřejmě sleduje (a sám také určuje) aktuální trendy. V rozhovoru s Ondřejem Bezrem před 10 lety například líčil: „Pokouším se z nových trendů čerpat jen to, co je pro mě zajímavé, ale zároveň chci zůstat svůj.“ O několik let později píše v knize Země vzdálené: „Nemusím za každou cenu komunikovat s mladými žánry. Snažím se zůstávat Pavlíčkem. Otvírám se těm trendům, u kterých cítím, že s nimi vnitřně rezonuji, na nové, nevyšlapané koleji. Proto rád spolupracuji s Načevou nebo skládám divadelní, scénickou hudbu.“ I když při komponování scénické a filmové hudby pracuje spíše s klávesami nebo kytarovým syntetizérem, vnímá kytaru stále jako stěžejní, i když v komunikaci s ostatními nástroji. Hudbu pro představení Minotaurus například skládal jako „modernistickou hudební výpověď postavenou na computerové rytmice a vzájemném dialogu mezi světem kytar a sólovým kontrabasem.“ A ve zmíněném rozhovoru s Ondřejem Bezrem tvrdí: „Kytara není jen to, co na ni bezprostředně hraješ. Kytara určuje tvoje vnímání muziky, exprese, pocitu. Ten samotný nástroj je jenom prostředek vyjádření toho, co si srovnáš v hlavě.“ Na otázku, zda se pořád cítí být rockerem, odpovídá muzikant, kterého čtenáři časopisu Rock Report několikrát zvolili instrumentalistou roku: „Myslím, že tento cejch mám hluboko v sobě. I když jsem už papírově dědek, jsou pro mě rock a kytara stále nějakým vnitřním elixírem, který mne nabíjí.“

(Zkráceno. Celý článek najdete v únorovém čísle časopisu FOLK.)