Kdo jsou Inuité a Sámové

10. června 2009 Aktuality, World music Autor: Milan Tesař

Přinášíme vám zkrácený článek o dvou severských etnicích, Inuitech a Sámech, jejichž zástupci se pravidelně objevují na přehlídkách world music. Celý materiál vyšel v červnovém čísle našeho partnerského měsíčníku Folk & country.

V posledních letech přibývá na českých festivalech world music interpretů z „dalekého severu“. Na Folkových prázdninách v Náměšti nad Oslavou jsme mohli obdivovat zpěv norské Sámky Mari Boine či jejího finského soukmenovce Wimme Saariho, v Praze na Respectu nebo v Ostravě vystoupila nepřeslechnutelná kanadská Inuitka Tanya Tagaq. Diváci jsou jejich nezvyklým způsobem zpěvu mnohdy zaskočeni, evropští muzikanti se často marně snaží naladit na stejnou notu a navázat s exotickými pěvci hudební spolupráci. Avšak stačí se do zdánlivě nemelodických zpěvů zaposlouchat pozorněji a budete vtaženi do děje. Jen nám novinářům zpravidla chybějí slova, kterými by se dal zážitek popsat. A navíc tápeme v základní terminologii a vysvětlujeme, že Sámové jsou Eskymáci, jak jsem nedávno četl v jednom seriózním časopisu. Nejsou a nemají s nimi – kromě života za severním polárním kruhem – mnoho společného.

Je obvyklé, že jeden národ dává druhému pojmenování podle ne zrovna pozitivní vlastnosti. Vždyť i my Češi své germánské sousedy označujeme jako „němé“, neboť jejich jazyk připadal našim předkům nesrozumitelný. Podobně vikinští plavci, kteří se jako první Evropané setkali s domorodými obyvateli grónského pobřeží, označili tyto muže a ženy germánským Skraelingar, řvouni. Vžilo se však až pozdější pojmenování Eskymáci, které vychází z výrazu indiánů Kríů aškimeg, což znamená „ten, kdo jí syrové maso“. Sami Eskymáci se však nazývají Inuit, což v jejich jazyce znamená prostě lidé. Eskymáci, kteří obývají rozsáhlé oblasti od Grónska, Aljašky a Kanady až po severovýchodní Sibiř, patří antropologicky k arktickému mongoloidnímu typu.

Inuité se těší značné autonomii zejména v Grónsku a v Kanadě. V Grónsku je grónská eskymáčtina (vedle dánštiny) úředním jazykem, kterým na největším ostrově světa hovoří asi 69 % obyvatel. Kanadská vláda zřídila Inuitům teritorium Nunavut přibližně o rozloze Grónska (avšak pouze s necelými 30 000 obyvateli; Grónsko má obyvatel dvojnásobek). Kromě toho v Kanadě existuje administrativní region Nunavik v rámci provincie Québec. Oficiálním jazykem Nunavutu je eskymácký jazyk inuktikut, kterým se vyučuje v prvních třech třídách základní školy a který má vlastní slabičné písmo. Tím se píše i v Nunaviku, kde však nejde o jazyk úřední. V dalších oblastech Kanady (Severozápadní terirotira a Labrador) Inuité píší latinkou. (Eskymáci z Aljašky a Sibiře nepatří mezi Inuity ve vlastním slova smyslu a používá se pro ně výraz Yupik.)

Pro Sámy (Saamy; méně správně se užívá též výraz Sámijci), což je etnikum ze severských oblastí Norska, Švédska, Finska a ruského poloostrova Kola, máme původní české pojmenování Laponci či ještě archaičtější Lopaři. Ani tyto výrazy nejsou „politicky korektní“, protože slovo Laponec pochází buď z norského lapp (necivilizovaný, hloupý) nebo – v lepším případě – z finského lape (odlehlý). Toto slovo pro severské domorodce jako první použil švédský kartograf a poslední švédský katolický arcibiskup Olaus Magnus (1490–1557). 

Sámové jsou nám antropologicky, kulturně i jazykově bližší než Inuité. Jde o Evropany, kteří hovoří několika příbuznými jazyky z uralské jazykové rodiny. Mají složitý systém samohlásek a dvojhlásek a podobně jako příbuzní Finové rozlišují krátké a dlouhé souhlásky. Skloňují (mají 8–9 pádů) i časují, pro tvorbu slov a jejich tvarů používají řady přípon a předpon (aglutinační jazyk). V současné době se rozlišuje kolem 10 variant sámštiny, přičemž počet mluvčích se pohybuje od několika jednotlivců až po 25 000 mluvčích severní sámštiny.

Ze sámských interpretů u nás známe především Norku Mari Boine a Fina Wimme Saariho, které můžeme řadit mezi reprezentanty tradičního sámského zpěvu joik. Z podrobného článku zveřejněného na www.severskelisty.cz vybírám: „Joik je zpěv, joik je hudba, zároveň je však mnohem více. Je specifickým výrazovým prostředkem, dalším jazykem Sámů, branou mezi niternými pocity severského člověka a přírodou, která jej obklopuje. Je přírodním hlasem, vším, co spojuje svět a lidi živé i zemřelé, něco, co přenáší příslušnost k sámské entitě po tisíciletí. Joik je vokalickou hudební formou, charakterizovanou monotonálností (melodií v jedné stupnici a akordu), používáním hrdelního zpěvu a velkých tonálních intervalů, přesahujících celou oktávu. Takto suše lze shrnout teoretickou podstatu zpěvu, říkáme tím však velmi málo. Mnohem více můžeme pochopit, když si řekneme, že joikem lze uvítat nový den, pozdravit přátele, oslavit chvíli klidu nad skromným jídlem, uklidnit rozčilené sobí stádo, obejmout hory na obzoru, spojit se s duší zemřelé milované bytosti, vychválit vlastní majetek a schopnosti či jen si po dlouhé práci odpočinout.“

Využití hrdelního zpěvu je příznačné i pro inuitský folklór. Na stránkách festivalu Respect se například píše v souvislosti s Kanaďankou Tanyou Tagaq: „Inuitský hrdelní zpěv, který měl původně roli společenské hry, zní uším Evropana jako milostné výkřiky. Tanya Tagaq z této velmi dramatické techniky vytváří abstraktní a emocionálně silné kompozice na hranici performance artu.“

(Celý článek najdeme v červnovém čísle Folk & country.)