Karolina Kamberská živě v Jak se vám líbí

Rozhovor s Karolinou Kamberskou

Karolino, proč vlastně skončily Sestry Steinovy?

Šlo o směs klasických důvodů. Hrály jsme spolu devět let a známe se ještě mnohem dýl, už jsme si úplně normálně lezly na nervy. Ve dvojici se špatně hlasuje a my jsme vždycky řídily tu naši „kapelu“ demokraticky. Takže v praxi to vypadalo tak, že jsme se obě hodně přizpůsobovaly, aby byl klid a nebylo dusno… To ale pak vede ke stepování na místě a určitě i k pocitu, že v tý dvojici vlastně nejsem tak úplně sebou, protože záměrně potlačuju věci, o kterých vím, že ségře vaděj… Už vlastně od natočení Děcka jsem nedávala do Steinovek nový písničky, protože mi přišlo, že ta naše kapelka jede trochu na setrvačník a správnější by bylo ji ukončit a začít něco novýho. Ale trvalo ještě dost dlouho, než jsme k tomu rozhodnutí došly. Přece jen máme svoje publikum a to se těžko opouští…

Kterého z úspěchů, které jste jako Sestry Steinovy zažily, si nejvíc vážíš?

Právě toho publika. Pro mě je krása vidět, že ty písničky někoho dokážou oslovit. Atmosféra koncertů byla často fakt strhující – teda aspoň doufám, že jsem ji vnímala stejně jako lidi v sále. Dostat nějakou cenu nebo vyhrát někde žebříček, to ani moc nepovažuju za skutečnej úspěch – je v tom vždycky kus zákulisního taktizování, a každý, kdo dělá muziku, už ví, že „tenhle mě nemá rád, tamhleten jo“, takže to zkrátka ani nemůžeš brát vážně. Jde v první i poslední řadě jen o to, jestli tvoje muzika dojde k lidem a přeskočí tam jiskřička, začnou si to pouštět a zpívat.

Sestry Steinovy se rozpadly už jednou, ale jen nakrátko. V té době jsi založila skupinu Vílí kvil. Proč ses tentokrát rozhodla pro dráhu „osamělé písničkářky“?

Dala jsem si to loni jako bobříka. Normálně po skautsku. Já totiž vůbec nejsem samotářka, mám ráda kolem sebe lidi, ale programově jsem si řekla, že teď chci nějakou dobu hrát sama. Abych si ověřila, že to dokážu, a získala sebedůvěru, že to když tak kdykoliv znova zvládnu… Musím ale říct, že vývoj mě docela překvapil. Ono mě to totiž začalo moc bavit a taky mám strašně dobrý ohlasy od lidí. Takže strach mě přešel rychle a mám podezření, že u toho nakonec možná zůstanu. Samozřejmě budu vždycky ráda spolupracovat s dalšími muzikanty, to mě baví, ale jako základ si asi nechám jen to nejjednodušší hraní sama s kytarou. Má to pro mě velký kouzlo.

Psala jsi prakticky všechny písně pro Sestry, teď skládáš sama pro sebe. Tvoříš teď jinak?

Skládám jinak, ale není to rozpadem Steinovek, naopak je to spíš možná jednou z jeho příčin. Moje nový písničky jsou totiž trochu jemnější, i když punk se tam samozřejmě taky najde. A já jsem měla strach, že v provokativním podání Steinovek se jim stane to co mockrát – získají pro spoustu lidí úplně opačnej smysl než s jakým jsem je psala. Mám tam třeba svou oblíbenou písničku s refrénem „Chci žít ve tvým stínu, líně proplouvat jako hejno línů“. Moje zkušenost za ty roky Steinovek je taková, že jsem věděla s jistotou, že ji nemůžeme hrát… Protože jinak si brzo někde přečtu, že „píseň Ve tvým stínu je nelítostným feministickým výsměchem tradiční ženské roli“ a trefí mě z toho šlak, protože tak jsem to vážně nemyslela.

Co bývá ve tvém případě na začátku písně? Útržek melodie, kus textu, slogan…?

Slogan… Většinou mě napadne nějaká věta, a pak ji začnu „obalovat“.

Jaká je podle tebe role písničkáře u nás 20 let po sametové revoluci?

Takhle fakt nedokážu přemejšlet, začíná se mi vařit mozek… To je jako debatovat o roli umění celkově. Určitě na to existujou správný definice, ale já je ani nechci znát. Pro mě je hlavní, že to funguje: báseň, obraz, kniha, písnička… Zmiňuješ revoluci – ano, je moc fajn, že dneska můžeme zpívat to, co prožíváme, nikdo nám „nezakazuje činnost“ a my nemusíme svoje koncerty ničit politikou, pokud nechceme. Současná situace je normální, kéž by to tak bylo vždycky.