Josef Klíč: Interpret musí souznít s autorem
Violoncellista Josef Klíč, koncertní mistr Národního divadla v Brně a současně alternativní hudebník a skladatel, byl hostem našeho pořadu Jak se vám líbí na podzim 2013. Představil vám své album Requiem za Magora. Nyní vám přinášíme několik krátkých ukázek z rozsáhlého rozhovoru s Josefem Klíčem, který vyjde na serveru Brno – město hudby.
Rozhovor s violoncellistou Josefem Klíčem
(Ukázky z rozhovoru, který s Josefem Klíčem připravil Milan Tesař pro server Brno – město hudby)
Pocházíš z východních Čech, ale já tě mám spojeného s Brnem. Jak ses tedy sem na Moravu dostal?
Narodil jsem se v Moravské Třebové, konzervatoř jsem vystudoval v Pardubicích a potom jsem šel do Brna na JAMU. Ale už jako náctiletý student jsem do Brna – do Alterny a dalších klubů – jezdíval na koncerty alternativní hudby.
Podílel ses na třech deskách písničkáře Záviše, což je autor – řekněme – dost svérázný. Musíš s jeho vnímáním světa souznít, abys s ním mohl spolupracovat?
Jako interpret musím vždycky souznít s autorem, i s takovým, který může být i čtyři sta let po smrti. Musím vědět nebo aspoň tušit, co zamýšlel. Měl bych znát historické souvislosti, musím vědět něco o jeho životě a tvorbě a tušit, co asi chtěl svou hudbou vyjádřit. Podobně je to i u textů. Ale v tomto případě se necítím jako skladatel. Se Závišem, stejně jako s Járou Neduhou nebo některými kapelami, nehraju vlastní skaldby. Hraju jejich věci, do kterých pouze přidávám své prvky, podmalovávám je svou hrou. Spíše než skladatel jsem v těchto případech „improvizátor s řádem“.
S Járou Neduhou jsi v roce 2005 natočil písničkářskou desku Je láska z darů Božích. Ale tíhl jsi někdy jako posluchač k folku?
Já bych možná rozlišil písničkáře a folk. Folk jako takový mi byl, je a bude protivný. Připadal mi vždycky neupřímný, vylhaný, strašně na efekt po textové i hudební stránce. Například Nedvědům nevěřím ani brnknutí. Ale písničkáři, to je úplně jiná kategorie. Třeba Vláďu Mertu mám hrozně rád.
Ještě jiným typem spolupráce než hraní s písničkáři byla tvá společná alba s básníkem Jaroslavem Erikem Fričem – S kým skončila noc (2006) a Na každý den napsals smrt (2010).
U Friče jsem kompletním autorem hudby. Další zajímavá spolupráce byla s Pavlem Fajtem na jeho albu Souhvězdí Santini. Tam jsem se podílel na skladbě Cleidos, kterou jsme natáčeli v kostele ve Křtinách. A i v tomto případě bych řekl, že s výjimkou bubnů jsem jejím autorem.
Živí tě klasická hudba. Vzpomeneš na některý sólový koncert z poslední doby, který byl pro tebe zvlášť významný?
Asi před čtyřmi lety jsem s Komorní filharmonií Vysočina znovu premiéroval Koncert pro violoncello a orchestr Pavla Vranického, který se hrál pouze v době svého vzniku a pak na staletí zmizel. Až nedávno se objevily noty v archivech. Teď například se souborem Musica Nova hrávám Haydnův violoncellový koncert.