Jonathan Kreisberg: Rád poslouchám vážnou hudbu

Rozhovor s americkým kytaristou Jonathanem Kreisbergem

Narodil jste se sice v New Yorku, ale vaše rodina se poté přestěhovala do Miami a tam jste také studoval na New World School of Arts a na University of Miami a začal se svou aktivní kariérou. Jak velký vliv mělo na vaši hudbu prostředí, ve kterém jste na Floridě vyrůstal?

Miami se od New Yorku velmi liší a pro mne byl rozhodně fakt, že jsem vyrůstal právě tam, zajímavý a přínosný. Cítil jsem se sice jako Newyorčan, kterého tam někdo vystrčil, ale současně musím uznat, že Miami je mimořádné město. Jako student jsem samozřejmě ocenil tamní počasí, ale bavilo mě i to, že jsem tam jako muzikant mohl bez problémů fungovat v mnoha projektech různých žánrů. To by se mi v New Yorku nemohlo stát, protože tam jsou jazzoví muzikanti mnohem víc zacílení pouze na jazz. Já, když jsem začínal hrát aktivně na kytaru, věnoval jsem se současně klasické hudbě a rocku. A když jsem se později přeorientoval na jazz a začal jsem se hudbou zabývat víc do hloubky, nebránilo mi to v tom, abych paralelně fungoval v různých dalších sestavách. Získal jsem tak široký hudební rozhled.

Ovšem z Miami jste se nakonec do New Yorku vrátil…

Ano, a i já jsem se v New Yorku zaměřil na jazz. První sestava, se kterou jsem v New Yorku hrál, byla velmi ortodoxní – kytara, kontrabas, bicí. Několik let jsem se zabýval tím úplně nejtradičnějším jazzem a hrál především standardy. Postupně jsem se však začal čím dál víc otevírat a dnes se v mé hudbě odrážejí i další styly, na kterých jsem vyrostl v Miami. Ty kombinuji s klasickým jazzem, kterému jsem se učil v New Yorku.

V New Yorku jste se zaměřil na tradiční jazz, ale dnes hrajete moderněji. Co pro vás v současné době znamená jazzová tradice?

Nikdy nechci přervat pouto, které mě k tradici poutá. Možná to není moderní, ale já se k tradici hrdě hlásím a cítím se být její součástí. V angličtině máme úsloví: Stojíme na ramenou obrů. A právě o to se svou hudbou snažím: Respektuji všechno to krásné, co tu bylo přede mnou, a jen to chci trošku přizdobit. Vymýšlím sice nové melodie, ale ty vždycky vycházejí z jazzové tradice. Jsem součástí jedné velké jazzové rodiny.

Kapela, se kterou jste vystoupil na JazzFestu v Brně, se jen částečně překrývá se sestavou, která natočila vaše nové album Shadowless. Jednotícím prvkem je saxofonista Will Vinson, který na koncertech zvládá obsluhovat i klavír. Podle jakých kritérií si spoluhráče vybíráte?

V New Yorku to funguje tak, že se každý kolem sebe snaží vytvářet okruh více či méně stabilních spoluhráčů, kteří jsou mu ideově blízcí. Se všemi členy své kapely sdílím respekt k tradici, ze které vycházíme a kterou studujeme, ale zároveň se nebojíme nových a občas i dost šílených nápadů. Saxofonista Will Vinson uvažuje především při hraní melodií podobně jako já. Ovšem stejně důležití jsou pro mne i basista a bubeník. Teď mám v kapele nového mladého bubeníka, Colina Stranahana, který na albu ještě nehraje. I on ohromně ctí tradici a zároveň dokáže hrát s velkým feelingem. A Joe Martin je původně vystudovaný violoncellista a logiku tohoto nástroje přenáší i do svého hraní na kontrabas.

Věnujete se stále i klasické hudbě?

Trochu ano, ale spíše jen tak doma pro radost. Hodně však vážnou hudbu doma poslouchám. Mou nejoblíbenější skladbou je Hindemithova Sonáta pro harfu. Je nádherná, vyrovná se největším kytarovým mistrům světa. Rozdíl je jen v tom, že harfa má přece jen více strun…

(Celý rozhovor vyšel v červencovém čísle časopisu Harmonie)