Jiří Švéda: Brno má potenciál ve vysokoškolácích

Zatímco v Praze tvoří velkou část publika v jazzových klubech zahraniční turisté („Kluby v Praze jsou turistická atrakce. Našinec tam nejde, protože by musel dát 200 Kč za vstup a 70 Kč za pivo,“ vypočítává Pavel Hrubý ze skupiny Limbo), v ostatních městech se zpravidla diváci rekrutují na jedné straně ze studentů či obecně mladých lidí a na straně druhé z místní inteligence a „společenské špičky“. Jiří Švéda líčí: „V některých místech vznikly society prvorepublikového typu jako městský pan lékárník, pan doktor, pan ředitel ZUŠ a z jazzových koncertů se stávají nóbl záležitosti.“ Větší města typu Brna nebo Olomouce mohou těžit z přítomnosti vnímavého vysokoškolského publika. „Míra Honzák říká, že když hrál českou šňůru, byla brněnská Alterna vždycky nejlepší štace. Bylo tam vnímavé publikum, které tu hudbu dokázalo ocenit, návštěvnost byla lepší než jinde v regionech, protože Brno má potenciál ve vysokoškolácích,“ zdůrazňuje Švéda.

Dramaturgii jazzových klubů v regionech neovlivňuje pouze složení publika, ale také ekonomické možnosti pořadatelů a finanční požadavky interpretů. Švéda vysvětluje: „Když jdou pražští muzikanti hrát večer do klubu, nohou si celý den dělat, co potřebují: učit, natáčet ve studiu apod. Saxofonista přijede do Jazz Docku metrem s nástrojem pod paží v půl desáté. Tím pádem jsou schopni akceptovat honoráře, které se na pražské scéně pohybují mezi 800 až 1200 Kč na hlavu, protože jim koncert včetně cesty zabere 4–5 hodin. Když však vyjíždějí mimo Prahu, je to při jednorázovém hraní záležitost na 8–12 hodin, a při hraní v rámci turné stráví koncertem včetně přesunu celý den. Hraní v regionech by tak mělo být ohodnoceno paradoxně lépe než v Praze. Narážíme tedy na jedné straně na představy účinkujících a na druhé straně na finanční možnosti regionů.“ Pianista Matej Benko tato slova sice potvrzuje („Honoráře v pražských klubech nejsou nijak závratné, ale díky tomu, že hraní je pravidelné a je poblíž místa bydliště, jsou akceptovatelné. Za stejných podmínek by se ale nemělo hrát jinde“), ale dodává: „Organizátoři pak bohužel nehledají cestu, jak svému publiku prezentovat kvalitu, ale jsou rádi, že mají možnost spolupracovat s levnějšími kapelami.“ Švéda reaguje: „Regionální jazzové publikum není často schopno kvalitu ani docenit… Pokud muzikant řekne: My jsme kvalita a ty se, pořadateli, starej, – to potom raději někdy kvalitu obejdu a vezmu místo ní něco levnějšího.“

Ekonomická realita výrazně ovlivnila i Švédův klubový cyklus Jazz Brno, který funguje od roku 1998. „V tomto okamžiku nejsem schopný přivézt do Brna českou jazzovou špičku, tedy kapely kolem Davida Dorůžky, Tomáše Lišky, Jaromíra Honzáka, nové party typu Points, Infinite Quintet apod.,“ vypočítává brněnský promotér a pokračuje: „Dříve jsem s nimi pravidelně spolupracoval, ale dnes už je moje dramaturgie – až na výjimky – zaměřená jinak. Jednak se snažím vozit kapely z okolních zemí, a jednak Vyšší odborná škola při Konzervatoři Jaroslava Ježka každý rok chrlí další nadějné muzikanty, kteří jsou vděční za možnost zahrát si v regionech. A mne baví tyto začínající kapely prosazovat.“

Na otázku, jak se liší dramaturgie v jednotlivých městech, Jiří Švéda odpovídá: „V některých kulturácích chtějí jen vokální jazz a speciálně zpěvačky, jinde si vybírají jen zahraniční kapely jako něco exkluzivního. Každý si to dělá podle svého.“ To potvrzují i jednotliví dramaturgové a provozovatelé klubů, přičemž většina z nich skloňuje slova cena a publikum. Petr Humpolec z nového jazzového klubu HM v Tišnově například říká: „Snažíme se vybírat zajímavé koncerty s rozdílnými nástroji za rozumnou cenu. Samozřejmě nasloucháme i publiku.“ Vladimír Foret z olomouckého Jazz Tibet Clubu tvrdí: „Jednoznačně rozhoduje kvalita a osobitost hudby dané kapely. U muzikanta je nejdůležitější schopnost hudbou něco sdělit. Z mého pohledu proto není zdaleka tak důležité, jakého hudebního vzdělání daní muzikanti dosáhli, jako to, zda je jejich hudba něčím výjimečná a dokáže oslovit. Proto si poslední dobou mnohem více vybíráme a pořádáme méně jazzových koncertů, než tomu bylo v dřívějších letech. Musíme se do značné míry ohlížet také na zvuk konkrétního jména a z ekonomických důvodů samozřejmě na cenu.“ 

Podle Švédy nelze vysledovat zásadní rozdíly mezi kluby v Čechách a na Moravě, případně mezi kluby blízko v blízkosti větších center a v nejopuštěnějších místech země: „Česká republika je malá země, kterou z Břeclavi do Ústí nad Labem projedete za tři a půl hodiny. Nelze říct, že by v severních Čechách chtěli něco jiného než na jižní Moravě. Záleží na finančních možnostech pořadatele.“ Zatímco soukromý majitel music pubu „vyzobe z nabídky třeba jen tria, která jsou nejlevnější“, zaměstnankyně kulturního domu s financemi z městského rozpočtu si může dovolit víc. Jinde jsou omezeni prostorem: Art Café v Mariánských Lázních je podle Švédy vhodné maximálně pro tria nikoli z ekonomických důvodů, nýbrž kvůli malému prostoru.

(Celý článek pod názvem Les a bída regionálních klubů vyšel v srpnu 2010 v časopisu Harmonie)