Rozhovor s klavíristou Jerrym Léonidem

Jako sólový pianista jste slavil vítězství v několika důležitých soutěžích včetně festivalu v Montreux. Jaká byla vaše cesta od sólového piana k bohatě aranžovanému albu The Key?

Snažím se jít dvěma oddělenými cestami. Před několika lety jsem se začal prezentovat nejprve jako sólový pianista. Tam jde o mou osobní práci, o snahu zdokonalit se ve hře na nástroj. Současně jsem však už skládal hudbu pro kapelu s cílem, že ji jednou budu moci nahrát. Jako sólový klavírista jsem si jednoho dne uvědomil, že potřebuji nějakou motivaci, která by mě jako skladatele i interpreta posunula. Proto jsem se začal hlásit do soutěží. A bylo to opravdu motivující. Například některé skladby, které slyšíte na albu The Key, jsem složil původně pro sólové piano a až později jsem je přearanžoval pro kvintet. Moje účast v soutěžích sólového piana se tedy ukázala jako obohacující i pro toto mé album.

Ano, přesně takto to na mne působí. I když je album po aranžérské stránce velmi pestré, piano vnímám jako dominantní nástroj. Jak vznikaly konkrétní aranže?

Záleží samozřejmě na každé skladbě, ale celkově pro mne u tohoto alba bylo nejdůležitější propojení mezi rytmem a melodií. Proto je nás v kapele pět. Dva hráči – trumpetista a saxofonista – se zabývají výhradně melodií, zatímco basista a bubeník mají na starosti rytmus. Já jsem s pianem někde uprostřed. Aranžuji tedy už s touto vizí – že já budu uprostřed, budu oběma stranám pomáhat tak, vyvažovat celek tak, aby rytmika byla v souladu s melodickou složkou. Melodie by měly být zřetelné, aby si je posluchač snadno zapamatoval. Za nimi je rytmus a klavír je spojovacím můstkem mezi tím vším.

Zatím jsme zmínili pouze nástroje a ne konkrétní jména vašich spoluhráčů. Vím, že máte v kapele i krajany z Mauricia…

Ano, mohu začít právě jimi. Johnny Joseph je bubeník z Mauricia, ale podobně jako já už několik let na ostrově nebydlí. Žije v Číně. Kontrabasista Gino Chantoiseau také pochází z Mauricia a stejně jako já se usadil v Paříži. To, že rytmiku mají na albu na starosti mauricijští hudebníci, pro mne bylo důležité. Naopak další hráče jsem cíleně hledal jinde, abych vytvořil určitý kontrast. Pozval jsem tedy do kapely úžasného muzikanta Sylvaina Gontarda – jeho trubka má krásný zvuk. Saxofonista Vincent Le Quang je vietnamského původu, ale také žije v Paříži. Je to velmi otevřený muzikant, který se nebojí objevovat nové věci a dokáže ocenit mé skladby.

Vy sám na rodném ostrově už řadu let nežijete. Co děláte, abyste neztratil svou identitu?

Stále se snažím ve své tvorbě udržet pojítko mezi tradiční a moderní hudbou. Tradiční hudbu z Mauricia pravidelně poslouchám, což díky internetu a internetovým rádiím není nijak zvlášť obtížné. Snažím se tedy mít uši nastražené k tomu, co se děje. S tímto uvědoměním píšu i hudbu a aranžuji. Důležitý je pro mne také společenský život – s dalšími Mauricijci v Paříži se vzájemně navštěvujeme, organizujeme večírky, během nichž mluvíme kreolsky, vaříme si tradiční jídla. Je důležité integrovat se v zemi, kde žijete, jinak byste byli za sektáře, ale současně je třeba si jednou za čas na chvíli vzpomenout na své kořeny, protože jinak by člověk svou identitu snadno ztratil. Nesmím zapomínat na to, že i když bydlím ve Francii, nejsem Francouz. Kdybych si to stále neuvědomoval, mohl bych ztratit něco ze své odlišnosti, která je pro mnoho lidí zajímavá. Jako pianista, který pochází z nepříliš známé země, mám jiné zkušenosti, v krvi mám jiný rytmus, používám jiné přístupy. A to bych neměl ztratit, protože bez toho bych jen jedním z mnoha.

Na Facebooku jste se chlubil, že si této vaší odlišnosti všiml například Charles Lloyd, se kterým jsme měl možnost se potkat. Co pro vás taková setkání s jazzovými velikány znamenají?

Vnímám především symbolickou rovinu takových setkání. Poslouchal jsem už takové množství nahrávek Charlese Lloyda, že hrát s ním je opravdu neuvěřitelný zážitek. Je mu 76 let, má za sebou mnoho zkušeností. Potkali jsme se během jednoho galavečera. Bylo tam více mladých muzikantů, kteří všichni studovali na prestižních školách ve Spojených státech. Jediný já jsem žádnou takovou zkušenost neměl, a Charles Lloyd přesto ocenil můj odlišný přístup. To mě velmi potěšilo, měl jsem pocit, že má práce skutečně přináší ovoce. Když někdo jako Charles Lloyd ocení můj způsob práce, je to pro mne opravdu velmi důležité. Pokud totiž taková osobnost pozná, že se snažím o něco nového, mohu doufat, že i publikum mou práci ocení a že díky mně něco objeví. Někdo mě v souvislosti s mým albem přirovnával ke Gonzalovi Rubalcabovi, kterého si vážím proto, že se mu podařilo propojit dvě odlišné kultury. Něco takového bych chtěl také dělat.