Jean-Michel Pilc: I doma můžete zažívat úžasná dobrodružství

Rozhovor s klavíristou Jeanem-Michelem Pilkem

Četl jsem, že jste poprvé podlehl kouzlu jazzu, když jste ve svých osmi letech slyšel desku Bixe Beiderbecka. Je to pravda?

Ano, tak nějak to bylo. Možná mi bylo sedm, možná osm.

A co jste si z toho momentu konkrétně do života odnesl?

Už je to hodně dlouho, více než 40 let, ale dobře si na to vzpomínám. Mí strýčkové tehdy pustili desku s Bixovou hudbou a já jsem měl pocit, jako bych vstoupil do úplně jiného vesmíru. Bylo to tak jiné než všechno, co jsem slyšel do té doby. A to jsem poslouchal docela dost hudby už předtím – klasiku, dokonce i nějaký jazz –, ale teď jsem si připadal, jako by mě vystřelili na jinou planetu.

Nemáte formální hudební vzdělání. Co tedy pro vás jako hudebníka bylo tou největší školou?

V mém hudebním vzdělávání byl nejdůležitější poslech desek velikánů jako Charlieho Parkera, Buda Powella, Bixe Beiderbecka, Louise Armstronga, Djanga Reinhardta a mohl bych ještě pokračovat. A vedle toho stojí vážná hudba: Mozart, Beethoven, Chopin, Brahms atd. To byla moje škola, sluchová škola, orální tradice, jak se říká.

Během koncertu vypadáte, jako byste byl s pianem srostlý. Ale když jste tak zabraný do hudby, není náročné komunikovat se spoluhráči?

Naopak, kdybych s nimi nekomunikoval, bylo by to náročnější. Během koncertu pro mne nic kolem neexistuje. Klavír neexistuje, já neexistuji, neexistuje nikdo z nás. Nemyslím na nějakého Jeana-Michela Pilca, Borise Kozlova nebo Billyho Harta. Všichni jsme součástí hudby a všechny otázky jsou irelevantní. Hudba nás obklopuje a já, piano, basa, bicí, všechno je jedním. Ve fyzice se tomu říká osmóza, prolínání. Já, Jean-Michel Pilc, tvořím součást většího celku.

Takto to funguje na koncertě. Ale dají se takové momenty, kdy kromě hudby nic neexistuje, zakonzervovat na CD?

Ale samozřejmě že dají. Když jsme natáčeli poslední album, hráli jsme asi hodinu a já jsem měl tentýž pocit. Hraní ve studiu mám rád a je to pro mě dokonce ještě jednodušší než na koncertě, zvlášť když máte dobrý klavír a k tomu perfektní zvuk. Něco takového na koncertech není vždycky samozřejmostí. Tam je navíc hluk, lidé vás fotografují… Ve studiu je pro mě ve studiu snazší dostat se do kýženého stavu, ale nemám problém se do něj dostat ani na koncertě. Když se ocitnu na planetě Hudba, studio ani pódium neexistují. 

Hodně cestujete. A před časem jste řekl, že „rutina zabíjí umění a cestování zabíjí rutinu“. Daří se vám tedy cestováním proti rutině bojovat? 

Ano, to jsem opravdu řekl, ale mezitím jsem změnil názor. To se mi stává docela často. Cestování je také svým způsobem rutina. Rozhodující podle mě je, co se odehrává ve vaší hlavě. Můžete zůstat celý rok doma a zažívat obrovská dobrodružství.

V roce 1994 jste se přestěhoval z Francie do Spojených států. Co vám život za oceánem dal?

Dal mi možnost zažít nové zkušenosti. Strávil jsem celý život v Paříži a najednou jsem se ocitl v New Yorku v úplně jiném prostředí. Říkal jsem si: Je mi 34 let, celou dobu jsem žil ve Francii a najednou jsem v Americe. Co budu dělat? Vždyť jazyk, chování lidí, všechno bylo jiné. Tak jako je počítač třeba někdy restartovat, i mne ta zkušenost restartovala. Asi by to bylo podobné, kdybych se odstěhoval třeba do Brazílie. Ale New York byla logická volba, protože jsem jazzový hudebník.