Jarda Svoboda: K psaní mě inspirovaly filmy

Rozhovor s Jardou Svobodou ze skupiny Traband

Jardo, kde se v tobě vzala touha napsat první písničku?

K psaní písniček mě inspirovaly filmy. V dětství jsem hltal indiánky a westerny a tam jsem si všiml, jak úžasně funguje spojení muziky s filmem. Bavilo mě nejvíc, když měl film nosnou melodii nebo dokonce písničku. Tehdy jsem si asi poprvé uvědomil, jak mocná zbraň může písnička být, a někdy v devíti letech jsem napsal první indiánskou píseň.

Studoval jsi pedagogickou fakultu. Chtěl jsi tedy učit?

Já jsem sice vystudovaný učitel, ale vlastně jsem nikdy neučil, s výjimkou jednoho roku ještě ve škole. Pokoušel jsem se původně dostat na UMPRUM nebo na akademii, ale to bylo neprůchodné kvůli různým protekcím. A tak jsem šel nakonec na pedagogickou fakultu na obor výtvarná výchova a český jazyk. A dnes jsem rád, že jsem tam šel, protože jsem tam potkal úžasné učitele, kteří mě v životě velice pěkně nasměrovali.

Na konci 80. let jsi založil skupinu Otcovy děti. Měl jsi nějaké projekty už před ní?

Předtím bylo několik kapel včetně gymnazijních a vysokoškolských, ale Otcovy děti považuji za první zásadní kapelu.

O Otcových dětech se mluvilo a dodnes mluví jako o křesťanské kapela. Bylo tehdy tvým cílem vykřičet do světa svou víru?

Myslím že ne. Já jsem nikdy nerozlišoval, jestli píšu o věcech, které se týkají víry, nebo o jiných aspektech života. Vždycky mě zajímali lidé, kteří dokážou věci pojmenovávat autenticky. Důležité pro mě bylo setkání s tvorbou Boba Dylana. Právě jeho písně mě nakoply k tomu, že jsem přešel od dětských hloupostí k textům, které vypovídají o člověku a o jeho místě ve světě. Mít v té době dost nahrávek Boba Dylana, možná bych nepsal. Ale protože těch nahrávek bylo málo, musel jsem si další „Dylanovy písničky“ napsat.

V roce 1993 ukončily Otcovy děti činnost a krátce nato jsi založil Traband. Později kapela několikrát změnila styl a repertoár, ale už nikdy nedošlo ke změně názvu. Co tedy bylo v polovině 90. let důvodem tak radikálního řešení?

S Otcovými dětmi jsme se dostali do takového tlaku. Lidé nás začali škatulkovat jako křesťanskou kapelu, která je tu od toho, aby hlásala víru. A to já jsem nikdy necítil jako svoje poslání. Sice jsou pro mne velkou inspirací třeba písničky Sváti Karáska, který dokáže biblické kázání převyprávět prostým jazykem, ale já cítím své poslání jinde. Chci pojmenovávat všechno, čím žiju a co vidím kolem sebe. Otcovy děti ale lidé nebyli ochotni vnímat jinak a to byl jeden z důvodů, proč ta skupina skončila. A kromě toho jsme se v té době rozešli do různých koutů světa. Prvotní Traband bylo takové halasné vyřvávání toho, že nejsme jen kazatelé, ale lidé, kteří se radují z toho, že jsou na světě. Proto to možná působilo jako velký zlom. Ale i kdyby Otcovy děti pokračovaly dál, vývoj by byl podobný.

Na vaše koncerty chodí i „náctileté“ slečny, které podle mě ještě nemůžou komplexně vnímat tvé texty a které si jdou především zatancovat. Nebo máš nějakou odezvu od velmi mladých lidí, že by se snažili tvé texty pochopit?

Občas dostávám maily i od mladších lidí, ale spíše na naše texty reagují posluchači trochu protřelejší životem. Třeba mi někdo napíše, že nás považoval jen za nějakou odrůdu Divokýho Billa a pak že se zaposlouchal do textů a zjistil, o čem ty písničky pojednávají. A že mu to třeba pomohlo. Co se týče těch mladých slečen, je mi to záhadou. Na festival Otevřeno v Jimramově jezdí už vnoučata lidí, kteří na nás chodili v době Otcových dětí. Ještě neumí pořádně mluvit, ale strašně nám fandí. Tam je nějaká kontinuita. Ale jinak přesně nevím, jak se k nám třeba patnáctiletí posluchači dostávají.

(Celý rozhovor vyjde na podzim v Katolickém týdeníku)