Hana Zagorová: Na novou desku musí nazrát čas

Rozhovor s Hanou Zagorovou

Album s novými nahrávkami vydáváte po sedmi letech; asi je to pro vás spíš radost. Zřejmě se nepotřebujete připomínat každý rok novou deskou.

Přesně tak. Na novou desku musí nazrát čas, a teprve když opravdu nazraje, stojí za to ji natočit. Zdálo se mi, že právě teď nadešla ta doba, kdy jsem desku natočit chtěla. Tak jsem ji natočila.

Na albu je dvanáct písní. Z kolika jste vybírala? 

Asi z dvaceti, tedy z malého množství. Moc nerada písničky odmítám. Navíc všichni ti staří bardi, se kterými spolupracuji dlouho, už vědí, co jim vezmu a co ne. Ti už píšou na jistotu. Vzájemně se známe dlouho, takže mi umí dodat píseň přímo na tělo. A zavoněly mi i písničky těch autorů, kteří se na mé desce objevují poprvé. Rozuměla jsem jim, alespoň se mi to zdálo, takže jsem je mohla a chtěla nazpívat.

Vybíráte si tedy z návrhů, dostanete text a noty a rozhodujete se…

Ano, a většinou dostanu i demosnímek nazpívaný autorem. Už před natáčením se dá odhadnout, jak písnička zarezonuje, jak mi sedne. Když už píseň natočím, stojím si za ní. Kdybych nakonec nezařadila písničku, kterou už jsem natočila, brala bych to tak trochu jako svoje selhání.

Jedním textem přispěl na Vyznání i slovenský básník Ľubomír Feldek.

Poprosila jsem ho, aby sáhl do šuplíku. Udělal to a jsem za to moc ráda. Tuhle písničku vnímám trochu jinak než ty ostatní, pokládám ji za hereckou. I způsob natáčení byl jiný. Přišla jsem do studia, udělala jsem si poslechy, jednou jsem ji natočila a nechala ji tak. Žádné předělávky nebo opravy. Chtěla jsem ji mít z první vody načisto. Cítila jsem totiž, že je to písnička, která by se moc krásně dělala živě.

Ta píseň vyznívá hodně osobně, zpívá se v ní o nemocech těla a bolestech duše. Vy sama jste si hlavně těch nemocí užila dost.

Ten text je skutečně nádherný. Moc si vážím toho, že na desce mám písničku s textem tohoto skvělého básníka.

(Zdroj: vydavatelství Supraphon)