Folkové prázdniny 2010: Cimarrón

Cimarrón pocházejí z Los Llanos, rozsáhlých nížinatých plání s protékající řekou Orinoko zasahujících až do sousední Venezuely. Odjakživa se tu ve velkém pěstuje dobytek a koně a žije farmářským způsobem. Čeká vás tu ale jedno velké překvapení: kovboj s harfou přehozenou přes sedlo. A to ne s nějakým příručním drnkátkem, ale 30strunným nástrojem do výšky chlapa. V Los Llanos se bez něho neobejde hudba joropo, součást lidových slavností stojící na zvuku harfy a pronikavých hlasech připomínajících andaluské Cikány. Kořeny joropo totiž míří do středověkého Španělska.

Přítomnost harfy nesouvisí s žádnou krkolomnou fůzí: nepochází z místních indiánských zdrojů, nepřiplula sem na otrokářských lodích z Afriky jako banjo do Států, přivezli ji sem španělští misionáři a minstrelové. Nelze ji ani brát ani za kolumbijské specifikum: harfa je populární a hojně používaná po celé Latinské Americe a třeba v Paraguaji představuje národní nástroj.

Joropo zahrnuje divoké i pomalé tance, improvizovaná básnická klání contrapunteo, epické písně, sentimentální balady, kovbojské halekačky a existuje i v čistě instrumentální podobě. Cimarrón se ve světě proslavili podáním nejsyrovější a nejvitálnější verze joropo, kdy rytmus zdůrazňuje dupot kožených bot tanečníků. Harfu doplňují loutna bandola, malá čtyř strunná kytara cuatro, cajon a chřastítka maracas s kontrabasem a když Cimarrón na holandském festivale v Utrechtu nasadili k nejostřejšímu tempu, dostalo se jim označení „turbo jazz flamenco“.

Když Cimarrón vystoupili na veletrhu WOMEX v andaluské Seville, dostalo se jim bouřlivého potlesku. Jejich strhující koncert se stal obrovským překvapením a většina přítomných odborníků ho označila za nejlepší z posledních ročníků. „Absolutně brilantní. Kdybych neseděl uprostřed řady, přeskočil bych sedadlo a šel tančit s ostatními,“ napsal šéfredaktor magazínu fRoos Ian Anderson.

(Z profilového článku Jiřího Moravčíka, převzato z www.folkoveprazdniny.cz.)