Duchovní cesta Zuzany Navarové
Letos si připomeneme pět let od předčasné smrti Zuzany Navarové. Navíc by v červnu tato interpretka a textařka slavila padesátiny. Při té příležitosti vám nabízíme článek, který vyšel začátkem měsíce v Katolickém týdeníku v rámci pravidelných Hudebních okének Milana Tesaře.
Už jako zpěvačka Nerezu, jedné z nejvýraznějších folkových skupin 80. let, dávala Navarová najevo svou zálibu v exotických (konkrétně kubánských) rytmech a nevšedních textových obrazech. Po epizodních projektech Caribe a Tres sestavila zpěvačka novou skupinu KOA. Už na jejím prvním, česko-španělsky nazpívaném, albu Skleněná vrba, najdeme náznaky duchovních témat. V Andělské, jedné ze svých nejkrásnějších písní, Navarová zpívá: „Bože, podej mi ještě ten kalich / To víno, co s nocí se měnívá na líh / Snad nad ránem na dně se dočtu, / že v kastlíku andělskou počtu mám // A že hoře se skutálí do jedné slzy. / Ta slza se vsákne a pak ji to mrzí / Že po prvním slunci se nadechne / a kometa zamíří nad Betlém.“
Na dalším, hudebně nejbohatším CD Barvy všecky Navarová ve svém hledání pravdy pokračuje například v písni Taši delé, ve které odbočí směrem k Tibetu. Zdánlivý náboženský synkretismus vrcholí na dalším albu, nazvaném – pro křesťany možná až provokativně – po indické bohyni míru Jako Šántidéví. Stačí se však pozorně zaposlouchat do jednotlivých textů a zjistíme, že zpěvačka pouhý rok před svou smrtí upřímně hledá osobního Boha a připravuje se na cestu k němu. „Neste mě, neste, ptáci, do nebes / k divokým kachnám volám přes vrátka / Skřivan ať zanechá mě blízko hvězd / a straky odnesou má zrcátka,“ volá a pokračuje zdánlivou legráckou Cesta dom’, ve které se pod slupkou parodie na country skrývá opět text o směřování vzhůru. Tak mi to alespoň Navarová vysvětlila v dopise, který jsem od ní dostal poté, co jsem dal v recenzi najevo své nepochopení této písně.
V pozůstalosti po Navarové zůstala skladba Hrajou smyčce, které se letos chopila zpěvaččina bývalá kapela KOA. I zde najdeme mezi řádky duchovní motivy, a to nejen ve verši „Dřív, než Michal svůj meč tasí.“ Píseň začíná slovy: „Řekni, jestli tohle přebolí / že když slza skane svíčce / že mně v hlavě hrajou violy / že mně v hlavě hrajou smyčce.“ A tak zapalme svíci, zavřeme oči a poslouchejme.
(Článek vznikl pro Katolický týdeník.)