Cathy Davey: Mám ráda všechna zvířata

Rozhovor s irskou písničkářkou Cathy Davey

Jste dcerou hudebního skladatele a sochařky. Proč jste se vy sama rozhodla pro hudbu a ne pro výtvarné umění?

Když mi bylo osmnáct, šla jsem studovat na univerzitu. Hudbě jsem se už tehdy věnovala, ale byla jsem velmi plachá, zpívala jsem potichu a jen pro sebe. Nechtěla jsem hrát a zpívat na veřejnosti. Ale v prvním ročníku jsem si koupila čtyřstopý magnetofon, nahrála jsem své písně a dala jsem je poslechnout jedné kamarádce, která mě velmi povzbudila. A pustila mi na oplátku skladby švédské autorky Stiny Nordenstam, která zpívá také velmi tiše. A právě to mě přesvědčilo, že při zpěvu skutečně nemusím řvát. V Irsku totiž každý hudebník, každý skladatel, který vystupuje na ulici, hraje velmi nahlas. Myslela jsem si tedy, že právě takhle se to musí dělat. Ale jakmile jsem uslyšela Stinu Nordenstam, uvědomila jsem si, že je možné hrát i potichu. Po roce studia na univerzitě jsem se tedy rozhodla, že se budu naplno věnovat hudbě.

A stále jste plachá a zpíváte potichu?

Teď už zpívám i víc nahlas. Ale líbí se mi obojí. Mám ráda taneční hudbu a stále poslouchám i Stinu Nordenstam a vůbec hodně švédských autorů. Líbí se mi jejich styl, jejich čistá melodika. Neposlouchám ale moc písničkářů, protože se mi líbí bohaté aranže.

Jak vznikaly písně pro vaše zatím poslední album The Nameless?

Pokud jde o mé poslední album, v době, kdy jsem na něm pracovala, mi zemřela babička, kterou jsem měla moc ráda. Musela jsem se tedy s tou ztrátou nějak vyrovnat. Odjela jsem na měsíc do Francie. Vzala jsem si s sebou jen pár věcí a pronajala jsem si pokoj u jedné paní po šedesátce, které zrovna nedávno zemřel manžel. V jejím domě byla spousta jeho fotografií a celý ten prostor byl jakoby naplněný tou ztrátou. Nebylo to přímo smutné, ale cítila jsem tam jasnou, až hmatatelnou přítomnost smrti. To mi pomohlo překonat vlastní smutek a přesměrovat jej do příběhů v mých nových písních. Když totiž vlastní pocity vtělíte do příběhů, nemusíte pak být smutní. Naopak vás to může naplnit radostí. Tak tedy vzniklo mé poslední album. To předposlední je mimochodem také o smrti, ale na něm se odrážejí spíše mé úzkosti a různé představy. To není případ nového alba, které je nakonec spíš o životě než o smrti.

Jakým způsobem své písně aranžujete?

Aranže svých písní většinou vytvářím sama. Natočím postupně více nástrojů a zkouším ty nahrávky smíchat. Kytary mi pak často přehrává Conor ze skupiny Villagers, protože hraje mnohem lépe než já. Na posledním albu jsem požádala Neila Hannona, aby mi do jedné písně naaranžoval smyčce, jednu píseň zaranžoval můj táta a do jedné jsem dopsala smyčcový doprovod sama. Jsou tam tedy tři písně se smyčci. A ty ostatní jsem zaranžovala sama, když se nikdo nedíval. Nedokážu totiž pracovat, když mě při tom někdo sleduje.

Na Wikipedii jsem si přečetl, že máte ráda papoušky…

Ano na Wikipedii se o mně píše, že mám zvlášť ráda papoušky, ale já mám ráda všechna zvířata. Bubeník z mé kapely pracuje v obchodě se zvířaty a tam má papouška. Ale já mám ráda také psy nebo koně, prostě všechna zvířata.