Bujabéza: Bigbít na čtyři akordy hrát nechceme
Olomoucká skupina Bujabéza hrála živě u nás ve studiu v listopadu 2009. Nyní připravuje své první demo CD a vy si můžete jako první přečíst část rozhovoru s kapelníkem Janem Sítařem, připravovaného pro časopis FOLK.
Na internetu jsem našel několik receptů na kreolskou či francouzskou rybí polévku bujabézu. Proč jste tak vlastně pojmenovali svou kapelu?
Bujabéza je opravu polévka z mořských plodů původem z Francie, tuším že z Marseille. Mimochodem já jsem ji nikdy nejedl, ale už se s kapelou chystáme ji konečně ochutnat. A proč zrovna Bujabéza? Při vzniku kapely jsme se starali spíš o to, abychom měli co hrát, sháněli jsme muzikanty a nacvičovali repertoár a skončilo to tak, že v den prvního koncertu jsme si uvědomili, že se vlastně nijak nejmenujeme. Dopadlo to tak, že první vystoupení jsme odehráli pod označením Paraziti. Hráli jsme totiž jako hosté při křtu CD jiné kapely, zároveň jsme používali jejich zkušebnu, jejich aparát a částečně i nástroje, takže ten název měl své opodstatnění. Na další zkoušce už jsme vymýšleli název. Padly desítky návrhů a mezi nimi Bujabéza. Náš basák Kuba tvrdil, že to je jeho nejoblíbenější jídlo, bubeník se toho chytil, a už to bylo… Zpočátku jsem měl trochu problém si na Bujabézu zvyknout, znělo mi to moc jako majonéza, ale už je to úplně v pořádku a název Bujabéza se mi líbí.
Hrajete vlastní úpravy lidových písní především ze Sušilovy sbírky. Proč právě Sušil?
Je to objemná sbírka moravských lidových písní, jsou jich tam stovky a stovky, dokonce i tématicky seřazené do oddílů jako písně vojenské, milostné, hospodské atd. To znamená, že se v Sušilovi výborně hledá. Sednu si do knihovny, mám s sebou digitální fotoaparát a listuju. Když se mi něco zalíbí, vyfotím stránku, doma potom sednu a přeberu, co jsem ulovil. A proč konkrétně Sušil? Jsme přece na Moravě a mně se moravské lidovky líbí. Navíc je to bezkonkurenčně nejtlustší kniha. Když jsem poprvé našel regál se sbírkami písní, padla mi hned do oka.
Vím, že někdy u písní ponecháte jen text, zatímco melodii úplně přepracujete. Nemáte strach, že tyto úpravy půjdou proti duchu písně?
Pokusím se ten proces popsat od začátku. Se svým úlovkem se posadím k počítači a pročítám si texty ještě jednou. Jakmile se mi některý zdá zajímavý, beru ho. Pak přijde na řadu nutné zkrácení. Většina písní má třeba dvacet a více slok, což je trochu moc. Někdy je těžké dvě třetiny slok odstranit tak, aby písnička po obsahové stránce moc neztratila. Když se mi to přece jen povede a zůstane mi těch pár vybraných slok, sednu si ke klavíru, přehraju si originální melodii a zkouším ji různě modifikovat a měnit. Možná někdo namítne, že stejně jako text patří k té konkrétní písni i melodie. Můj názor je, že s melodií je to všelijak. Vždyť si ty písně vymýšleli sami lidé tak, aby se jim dobře zpívaly a aby se jim líbily. Nezřídka uvádí Sušil několik různých nápěvů k jedné písni. Takže proč to neudělat také tak? Je pravda, že ty písně pocházejí z určitých regionů s jejich melodickými, harmonickými a rytmickými specifiky, a proto se toto snažím ctít. Pokud se v melodii objeví třeba snížený stupeň, zakomponuju jej i do nové melodie. V jedné z písní jsem to udělal tak, že původní melodii jsem nechal jako předehru a mezihru a k textu vymyslel úplně jinou. Opravdu se snažím o to, aby melodie s textem tvořila celek, což je podle mě důležité. Co se týče textu, snažíme se ponechat dialekt, aspoň pokud je to ještě srozumitelné. Musím se ale přiznat, že například z „hdyby“ jsme udělali „kdyby“…
Úpravy lidových písní jsou u nás už několik let v módě. Čím se Bujabéza liší od všech Čechomorů, Koňabojů a dalších podobných kapel?
Těžko říct. Jsou samozřejmě kapely folklórní, které lidové písně interpretují tak, jak se nejspíš hrávaly kdysi, a na druhé straně stojí skupiny, které z lidovek dělají bigbít. Ani jedno z toho není našim cílem. Je pravda, že máme rytmickou sekci, jak má být – baskytaru a bicí –, na druhé straně ale celkový sound zjemňuje zvuk piána, akordeonu a akustické kytary. Na většině akcí, kam se dostaneme, jsou relativně mladí posluchači, kteří reagují spíše na rytmičtější záležitosti. To si pak člověk řekne: Super, lidem se to líbí, dáme jim, co chtějí. Spokojené publikum je totiž pro muzikanty ta nejlepší odměna. Ale bigbít na čtyři akordy hrát opravdu nechceme, i kdyby publikum při koncertech skákalo sebevíc.
Vím, že jste, Honzo, v minulosti působil ve skupině Alibaba. Máte vy a vaši spoluhráči zkušenosti ještě z dalších kapel?
Hudba je můj velký koníček a věnuju jí poměrně hodně času. Kromě Bujabézy hraju ještě s jednou kapelou úplně odlišného žánru, zpívám ve sboru, mám za sebou jeden a půl cyklu návštěvy ZUŠ na klavír a studium hudební výchovy. Nadpoloviční většina kapely je na tom podobně, taky hrají ještě s jinými kapelami nebo hudebními soubory. Ale řekl bych, a doufám v to, že Bujabéza u nás u všech stojí na vrchních příčkách žebříčků našich hudebních i nehudebních aktivit. Pokud má kapela dobře fungovat, je třeba jí věnovat kus svého volného času. Zatím se daří, zkoušíme dvakrát týdně a většinou býváme v kompletní sestavě. No a když se pilně pracuje, tak se i daří.
(Celý rozhovor vyjde v některém z příštích čísel časopisu FOLK)