Balada je když…

Název alba Vladimíra Merty Ballades de Prague můžeme vnímat dvojznačně. V první řadě se jedná o Pražské balady, nicméně stačí ubrat jedno „l“ (což nijak nezmění francouzskou výslovnost) a máme Balades de Prague, Pražské procházky. Slovo balada, ať už si pod ním představujeme cokoli, se do češtiny dostalo právě z francouzštiny, či přesněji ze severofrancouzštiny, kam proniklo z Provence. V tamním jazyce znamenala ballada původně tanec.  

Zatímco osmidílný Slovník spisovného jazyka českého udává lakonicky jediný význam slova balada – „lyrickoepická báseň s ponurým spádným dějem“ –, francouzský jednosvazkový Larousse je podrobnější. V literární tradici je ballade jednak báseň s ustálenou formou s původem ve 14. století (což je tzv. villonská balada); a jednak výpravná báseň inspirovaná nějakou legendou nebo historickou událostí (tedy u nás balada podle Erbena či Nerudy). V hudbě rozlišuje Larousse jednak baladu coby píseň k tanci a dále coby vokální nebo instrumentální skladbu inspirovanou literární baladou nebo evokující její atmosféru. Sem by tedy mohly spadat balady irské, skotské a další „keltské“.

Vraťme se však do středověku, k baladě villonské. Klasická balada má tři desetiveršové sloky psané v dekasylabech, desetislabičných verších s cézurou uprostřed (verš se tedy rytmicky „rozpadá“ na dva úseky), a dále jednu pětiveršovou sloku opět v dekasylabech, takzvané poslání. Přitom jednotlivé verše se rýmují podle vzorce ABABBCCDCD (v dlouhých slokách) a CCDCD (v poslání). Vedle toho existuje tzv. malá balada, která se skládá ze tří osmislabičných slok po osmi slabikách a z poslání o čtyřech osmislabičných verších. V tomto případě má rýmování schéma ABABBCBC a v poslání BCBC. Namísto čtyř rýmů jsou zde pouze tři. U obou podtypů platí, že poslední verš každé sloky včetně poslání je tentýž (refrén). François Villon psal mimochodem oba typy balady. Známým příkladem dlouhé verze je jeho Balada o dámách někdejší doby se známým zvoláním v refrénu (v překladu Otokara Fischera): „Ach, kdeže loňské sněhy jsou!“ Kratší verzi zastupuje neméně slavná Balada o oběšencích.

Ze známých českých autorů, kteří si formu klasické balady vyzkoušeli, je třeba zmínit v první řadě Vítězslava Nezvala. Básník, který ve svém předbudovatelském období experimentoval s formami a novými směry a který v polovině 30. let vzplanul láskou k surrealismu, oproštěnému od formálních pravidel, v téže době vydal sbírku 52 hořkých balad věčného studenta Roberta Davida – ovšem anonymně! Nezval použil kratší, osmislabičnou formu balady, podobně jako nedávno Michal Horáček ve svém lyrikálu Kudykam. Horáček kromě toho napsal několik dalších balad, které nyní nabízí zkušeným i začínajícím autorům ke zhudebnění. 

V české básnické tradici vnímáme baladu zpravidla v souladu s výše uvedenou definicí  Slovníku spisovného jazyka českého. Spor můžeme vést snad jen o to, zda jde o báseň epickou, či lyrickoepickou. Děj v každém případě mít musí, a to většinou pochmurný, tajemný, tragický… Erbenova Kytice s vodníkem, který ze zoufalství či pomsty dekapituje své dítě, s milou ukrývající se v márnici před umrlcem či s matkou, která zadusí děcko schovávané před Polednicí, je nejtypičtějším příkladem. 

Folkoví umělci z básníků a jejich balad čerpají spíše zřídka. Několika úprav se dočkal Erbenův Vodník (Vladimír Veit či variace skupiny Disneyband v písni Podvodník), část Štědrého dne (Mošny) nebo Věštba č. 5 z Věstkyně (Veit). Baladu českou Jana Nerudy zhudebnil v 70. letech opět Vladimír Veit a ještě před ním Jan Rychtařík ze skupiny Orátoři. Krásnou úpravu Nerudovy Balady horské najdeme na nejnovějším CD skupiny C&K Vocal Písně pašijové. A geniální zpracování Wolkerovy Balady o očích topičových předvádí skupina Hm… na albu Oběd (rockovou verzi téže básně natočila skupina Nahoře pes).

(Celý článek najdete v únorovém čísle časopisu FOLK)