Adam Holzman: Barva ovlivní náladu skladby

Rozhovor s americkým klávesistou Adamem Holzmanem

Jak probíhá spolupráce s hudebníky ve vaší vlastní kapele Brave New World? S čím mohou přicházet a co je naopak výhradně vaše doména?

V minulosti stály mé vlastní projekty většinou na kolektivní spolupráci. Napsal jsem základ písně, přinesl jsem jej do kapely a společně se spoluhráči jsme na tomto materiálu dál pracovali. Kolegové přinášeli své nápady, až vzniklo kompletní aranžmá. To je myslím typický způsob práce u většiny kapel. Na poslední desce jsem si ale přidala spíše jako osamělý šílený vědec. Všechno jsem připravil doma a poté jsem tento materiál nahrál s kapelou živě ve studiu. Spoluhráče jsem tentokrát do aranžmá a struktur písní příliš nenechal mluvit, většinu rozhodnutí jsem dělal sám. Album Truth Decay je spíše mou osobní výpovědí a ne albem kapely.

Na tomto albu hrajete na elektrické klávesové nástroje, ale také na akustické piano. Používáte syntezátor moog, programujete si bicí. Podle čeho poznáte, která barva bude které písni slušet?

Přistupuji k tomu jako malíř. I on má obrovské množství barev, z kterých si může vybírat. Rozhodování je někdy těžké, protože možnosti, které mi klávesy nabízejí, jsou nekonečné. Ale když se mi někde vzadu v mysli vynoří třeba jen nepatrná představa o nějakém konkrétním zvuku, právě od takového zvuku se odrazím. V průběhu práce se pak moje představa většinou proměňuje, a mění se tedy i výsledný zvuk, Tak to u mě funguje. Mne ovšem obecně velmi zajímají design a problematika syntezátorů velmi zajímají. Právě jsem dokončil knihu o programování syntezátorů a o hraní na ně, měla by vyjít v příštím roce. Práci s barvami beru tedy jako výzvu, kterou mám rád. A netýká se to jen kláves. V jedné písni používám například dětské piano, v jiné hraje sólový part jeden můj dobrý přítel, jinak kontrabasista, na foukací harmoniku. Snažím se pojímat zvuk svých nahrávek komplexně a nepracovat jen s klávesovými nástroji. Nemám ale jednoznačný recept na to, podle čeho se rozhoduji. Výběr zvuku je nikdy nekončící proces, protože výsledná barva okamžitě ovlivní náladu skladby. Člověk tedy musí být opatrný, je to nedílnou součástí aranžmá a kompozice.

Když je hledání správného zvuku studiových nahrávek tak náročné, jak se vám potom daří hrát ty skladby naživo?

Živě verze skladeb jsou více „jazzové“, i když to slovo raději dávám do uvozovek. Na koncertech dávám více prostoru svým spoluhráčům, kteří tak mohou improvizovat. Snažím se koncert pojmout tak, aby byl pro hudebníky co nejzajímavější, ale zároveň bavil i lidi, kteří nejsou zrovna fanoušky jazzrockové fúze.

Které nástroje při živém hraní používáte?

Při evropském turné to bude jen základní sestava – elektrické piano, minimoog a klávesový kontroler, jehož pomocí ovládám laptop. Plus samozřejmě nějaké pedálové efekty na piano. Kvůli snazšímu cestování si do Evropy beru jen skromné vybavení. Nebudu obklopen obrovskou hradbou syntezátorů. Budu mít vlastně podobnou sestavu, jakou používám při koncertech se Stevenem Wilsonem.

Před chvílí jste trochu váhal, zda v souvislosti se svou hudbou použít slovo jazz. Jak tedy jazz po všech svých letitých zkušenostech vnímáte?

Vyrůstal jsem v rockovém prostředí. Můj otec byl zakladatelem vydavatelství Elektra a já jsem jako kluk poslouchal kapely jako The Doors. K jazzu jsem se dostal až jako teenager, to jsem propadl všemu od Arta Tatuma po Bitches Brew. S přáteli jsme pak poslouchali jazz i něco z klasické hudby, ale snažili jsme se tyto inspirace přetvořit do rockového kontextu. Rocková hudba pro mne tedy vždy představovala základní referenční bod, a to i v době, kdy jsem hrál s lidmi jako Miles Davis. Mimochodem Milesova hudba si formálně k jazzu patřila, ale neodpovídala obecné představě o tradičním jazzu. Jazz je tedy pro mne spíše postoj než hudební styl. Jazz je pro mne něco, co je zároveň svobodomyslné a otevřené, ale co nepostrádá pevné struktury. Lidé si mohou myslet, že Charlie Parker hrál naprosto cokoli. Jenže on se ke svému stylu propracoval skrze klasickou průpravu, jen tak mohl svou hudbu správně interpretovat. Slovo „jazz“ tedy kladu ve spojení s vlastní hudbou do uvozovek, už proto, že mě většina současného jazzu příliš neoslovuje. Ale nechci nikoho odsuzovat a navíc jsou i v této oblasti kapely, které mám hodně rád. Například Snarky Puppy.

(Celý rozhovor vyjde v listopadovém čísle magazínu UNI)