4tet, verze III

Vokální seskupení 4tet koncertuje už 12 let. Nicméně svá vystoupení aktualizuje podobně, jako se aktualizuje software, a právě teď tato čtveřice zpěváků vystupuje s verzí III. A to velmi úspěšně.

Navštívil jsem jejich koncert v divadle Hybernia v Praze a bylo zaplněno do posledního místečka, včetně míst hned vedle zvukaře. Kdo by čekal klasický koncert, bude jistě překvapen. Šlo spíše o multimediální atrakci v lehce muzikálovém duchu. Nejen že písně byly provázeny světelnou show, ale celý koncert začal filmovým úvodem se záběry z různých koncertů skupiny a nahranou skladbou Open Your Mind. Poté následovalo ladění hlasů, které mělo připomínat ladění velkého orchestru před představením a příchod frontmena skupiny Jiřího Korna. Zpěváci postupně vystoupili z kouzelné skříně uprostřed pódia. Největšího aplauzu se dočkal bas Dušan Kollár, který kvůli své výšce vyšel ze skříně s hlavou v pravém úhlu. Ale to už se strhla hádka o to, kdo opravdu vede 4tet v akapelovém provedení písně Já to tady vedu. Na dvacet divadelních světel vytvořilo prostředí nejen pro posluchače, ale i pro diváky, kteří měli tedy nejen co poslouchat, ale i co sledovat. Před další písní si zpěváci nasadili hučky a vyrazili do lesa a po spoustě komentářů přinesli i improvizovaný táborák a za smíchu publika spustili táborovou písničku Jana Nedvěda Stánky. Po téměř klasickém začátku byla skladba oživena několika originálními hudebními ozdobami, které jí značně přidaly na kvalitě. U „ohně“ proběhla i následující píseň Robinson, která mi zní v uších ještě teď a která byla prezentována nejen zpěvem, ale zároveň i bohatou gestikulací, takže by ji byli schopni identifikovat i neslyšící. Zejména programově nepovedené kreace Jiřího Škorpíka provázely hlasité výbuchy smíchu a nechybělo ani uhašení ohně močí – naštěstí jen v náznaku a symbolicky.

Součástí koncertu bylo i poměrně podrobné představení všech čtyř členů skupiny, a to ve formě čtyř retrofilmů s asi 10 otázkami a odpověďmi (vážně-nevážnými), následovaných vždy sólovým vystoupením zpěváka. Jako první se takto představil tenor David Uličník. Po obyčejných a vtipných odpovědích přidal na konci retrofilmu i své motto „Naše myšlenky tvoří náš svět“ a zazpíval skvěle Schubertovo Ave Maria.

Celý 4tet pak pokračoval „tabletovou“ verzí skladby More Than Love – tedy zazpívanou pouze s hororovým osvětlením obličejů 4tetu tablety – následovanou populární Lion Sleeps Tonight, ve které se zpěváci snažili zapojit i publikum. A koneckonců i přes značně náročný part v sopránových výšinách se jim to částečně povedlo. Dušan Kollár, bas 4tetu, přešel ve svém sólovém vystoupení volně do slovenštiny; vtip s tím, že si vlastně žádnou píseň nepřipravil, nevyzněl zrovna přesvědčivě, ale publikum vzalo tohle rádoby faux-pax s benevolencí. Podobně mi vyzněl i vtip před zpěvem další skladby akapelové úpravy skladby Ticket To Ride od skupiny Beatles. Dotaz Jiřího Korna, jak by Dušan Kolár přeložil Brouci, s odpovědí „Chrobáčiky“ přesto část publika rozesmála. Nicméně provedení písně v úpravě Jiřího Škorpíka bylo působivé a živější než v originále. Poté už se představoval Jiří Korn, který své vystoupení pojal téměř jako školu stepu a svůj zpěv doprovodil na baskytaru. Komikem večera se jednoznačně stal Jiří Škorpík, který v následné imitaci stepu ztratil dech a funěl jako těsně před zadušením. Další klasická píseň – Blue Moon – byla zazpívána opět velmi precizně, ovšem podána byla jako komická stínohra na velkém plátně zezadu osvíceném reflektorem. V programu jsme se dostali i do pohádky, ve které mimochodem kdysi Jiří Korn hrál Honzu, s písní Kam ten potůček.  Po ní už následovalo poslední sólové vystoupení – Jiřího Škorpíka, který připravuje aranžmá skladeb pro 4tet. Po otázkách v retrofilmu se dostal až k poměrně osobní zpovědi a naříkání nad poměry, které nadlehčil citátem Květy Fialové: „Když potkám zlo, tak se na něj usměju, obejmu ho – a ono uteče“. To doplnil radou, že to tomu zlu máme dát vědět, že je to zlo a že je důležité mít sny. Svou vlastní skladbu doprovodil na ukulele.

A to už se chytalo finále celého koncertu, po lidové Ej lásko lásko, zazněla ještě úprava skladby Richarda Millera Po schodoch – samozřejmě s divokou hrou barevných světel, pochodováním zpěváků po schůdcích na pódiu a ve složité choreografii. Jako poslední zazpívala skupina 4tet další evergreen – I Feel Good. Po poměrně dlouhém aplauzu skupina přidala ještě další z filmu Honza málem Králem z roku 1977 – Svítí slunce nad hlavou – samozřejmě ve značně inovované verzi, ve které nechyběla ani rapperská vložka – a při které, kromě většiny diváků, kteří si často podupávali a broukali spolu se 4tetem, i jedna z divaček propadla transu a svíjela se v psychodelickém tanci.

Koncert ukončily filmové titulky s podkreslením skladby Flintstones, samozřejmě v akapelové podobě, jak ji zpívá skupina 4tet, takže k dalším přídavkům už nedošlo. Dvě hodiny koncertu utekly jako voda a představení má skvělý spád, které jen občas naruší příliš dlouhé monology mezi skladbami. Celkem vlastně zaznělo za celé dvě hodny pouze 12 písní v podání celé skupiny! I když tedy rozhodně nejde o klasický koncert, tak diváci odcházeli spokojení a většinou akapelové úpravy známých skladeb sklidily zasloužený úspěch. Koneckonců kvalitní nahrávku skupiny 4tet si každý může pustit doma, takže tato muzikálovo-filmově laděná multimediální show je jistě přínosným počinem kladně přijímaným českým zpěvuchtivým lidem. Těším se na další.

Václav Brázda