Zahraniční orchestry v Praze

Ve čtvrtek 28. května 2015 se českému publiku vůbec poprvé představí legendární italské těleso Orchestra dell´Accademia Nazionale di Santa Cecilia v čele se svým charizmatických šéfdirigentem Sirem Antoniem Pappanem, kterého rovněž čeká pražskojarní debut. V pátek 29. 5. 2015 vystoupí festivalovému publiku dobře známý Budapešťský festivalový orchestr s dirigentem Ivánem Fischerem a klavíristkou Marií João Pires, která se na Pražské jaro vrací po více než dvaceti letech.

Sir Antonio Pappano je anglický Ital, italský Brit se šlechtickým titulem, který mu udělila královna Alžběta II. při novoročním ceremoniálu v roce 2012, symbolicky k desátému výročí jeho působení ve funkci hudebního ředitele a šéfa orchestru londýnské opery Royal Opera House Covent Garden. Je hudebníkem podmanivým, to slyšíme v jeho plnokrevně muzikantských nahrávkách, mnoho nejpopulárnějších operních titulů s nejpopulárnějšími pěvci patří k základnímu fondu milovníků oper a do kategorie nahrávek s mnohými oceněními. Sir Antonio nemá absolventské vysvědčení z konzervatoře či akademie, v Americe ve městě Bridgeport v Connecticutu, kam se v roce 1973 s rodiči z Londýna přestěhoval, měl soukromé učitele, Italy, znalce oboru.

Pappano nechtěl být dirigentem, měl rád klavír, korepetoval, hrával i v barech. Profesní kariéru začal v jedenadvaceti jako korepetitor v New York City Opera, pak v Chicagu, ve Frankfurtu, posléze jej objevil Daniel Barenboim pro Bayreuth. O přerodu v dirigenta rozhodl dirigentský záskok v Bohémě, v opeře v Oslo v roce 1987. „Tam jsem objevil své předurčení, svou italskou DNA, pochopil jsem, jak velmi mne v hudbě přitahují také divadelní emoce a drama.“ Italské geny zapracovaly i v dalším rozhodnutí: v roce 2004 dirigoval prvně Orchestra dell´Accademia Nazionale di Santa Cecilia v Římě a od prvého taktu mezi ním a orchestrem vzniklo souznění. Sir Antonio šéfuje Orchestra dell´Accademia Nazionale di Santa Cecilia už deset let, vede ho k nejvyšším metám, koncertům, nahrávkám, zmínit musíme i objednávky a realizace soudobých skladeb. Rozkročen mezi Londýn a Řím ví, že hudba je poslání – „posedlost, láska, vášeň, život“. Na koncertě 28. května zazní předehra k Verdiho opeře Síla osudu, Čajkovského Rokokové variace, kde se sólového partu zhostí violoncellista Jan Vogler, a na závěr uslyšíme Sibeliovu Symfonii č. 2, kterou autor komponoval v letech 1901–1902, zčásti za svého pobytu v Itálii, jejíž názvuky je v ní možné slyšet.

Maďarského dirigenta a skladatele Ivána Fischera váže k Budapešťskému festivalovému orchestru více než třicet let společného života. Byl jedním ze zakladatelů a také strůjcem slávy orchestru. Začátek Fischerovy kariéry formovaly dvě velké osobnosti: Hans Swarowsky na vídeňské Universität für Musik und darstellende Kunst a pak Nicolaus Harnoncourt, jemuž dělal asistenta. „Více mě ovlivnil Harnoncourt. Swarowsky byl suchar, anti-romantik. Říkal nám: nebuďte prosím sentimentální! Ale Harnoncourt mi otevřel oči, že hudba je víc než jen řady not!“, vzpomíná dirigent na svá studia. Po vítězství v soutěži Rupertovy nadace v Londýně začal dirigovat u anglických orchestrů BBC Symphony, London Symphony a také v Los Angeles a Washingtonu. Ale v roce 1983 se vrátil domů, založil Budapest Festival Orchestra a tomu již zůstal věrný. Působil paralelně i v nejlepších světových tělesech a operách, stále hostuje u nejproslulejších orchestrů, jako je Berlínská či Newyorská filharmonie, momentálně je také hudebním ředitelem berlínského Konzerthausu a jeho orchestru.

Říká se o něm, že patří k nejvíce inspirativním a vizionářským lídrům, v orchestrálních hráčích podporuje kreativitu a respektuje jejich talent. „Musejí hrát tvořivě, z celé duše, nebát se riskovat, být přesvědčiví.“ Když budapešťský orchestr kritici zařadili mezi deset nejlepších na světě, poznamenal: „To nebylo cílem. Důležité je, aby člověk hudbu, kterou hraje, miloval, a aby totéž cítilo i publikum v sále.“ Proto Fischer uvádí jen skladby, ke kterým „našel klíč“, s nimiž se ztotožňuje jako herec se svou rolí.

Na Pražském jaru zahrají 29. května, na programu je předehra ke Kouzelné flétně W. A. Mozarta, dále jeho Klavírní koncert Es dur KV 271 a dramaturgii koncertu završuje Brahmsova První symfonie. Sólistkou koncertu bude klavíristka Maria João Pires, která se na Pražské jaro vrací po více než dvaceti letech. Umělkyně s drobnýma rukama a obrovskou vnitřní silou často v mnoha variantách opakuje tvrzení, že kariéra je pro ni vedlejší a klavír není v jejím žití až tak podstatný. Od pianistky, která patřila mezi exkluzivní umělce Deutsche Grammophon a hostovala snad u všech významných orchestrů, to může znít jako póza, ale při pohledu na aktivity a životní dráhu Marie João Pires ta slova dávají smysl. Už před pěti lety Maria João Pires ohlašovala, že koncertní činnost ukončí. Odchodem hrozí stále, takže je o důvod víc vychutnat si její vystoupení na Pražském jaru.

zadroj: tisková zpráva Pražského jara