Společná smrt milenců v Šinagawě

Ensemble Opera Diversa za řízení dirigenta Tomáše Hanáka uvádí původní polovečerní operu Společná smrt milenců v Šinagawě od autorské dvojice Ondřej Kyas (hudba) a Pavel Drábek (libreto), v režii Tomáše Studeného a výpravě Sylvy Markové. Brněnská scénická premiéra se uskuteční v úterý 17. února 2009 v 19 hodin v divadle Polárka (Tučkova 34, Brno). Pražská premiéra proběhne na festivalu Opera 2009 v úterý 3. března 2009 v 19 hodin v divadle Kolowrat (Ovocný trh 6, Praha 1).

Společná smrt milenců v Šinagawě je druhá celovečerní opera Ensemblu Opera Diversa. Tento projekt chce být další fází vývoje poetiky souboru a dále zkouší možnosti zhudebňování češtiny a tvoření hudebně-dramatické situace. Inscenace se účastní nejširší okruh spolupracovníků souboru, scénografka Sylva Marková, operní režisér Tomáš Studený a dirigent Tomáš Hanák (kterého alternuje Gabriela Tardonová), kteří v minulosti s Ensemblem spolupracovali, ať už na animovaném operním filmu Mluvící dobytek (2006), na celovečerní opeře Pickelhering 1607 aneb Nový Orfeus z Bohemie (2008) nebo koncertech diversního komorního orchestru. Nově spolupracuje choreografka Hana Košíková.

Bývalá kurtizána Hanako se rozhodne skoncovat se svým dosavadním životem. Netuší však, jakou zlobu tím vůči sobě vyvolá. Pán, jenž si ji vydržoval jako milostnici, je majetnicky uražen jejím odmítnutím a usiluje jí o život. Mimoděk ho tím donutila uvědomit si, jak je na ní citově závislý, aniž si to kdy připouštěl. Služka ji začne nenávidět, protože doposud se cítila morálně lepší a zároveň nepostradatelná, a svým rozhodnutím jí Hanako vnáší do života zmatek a převrací její uspořádání. Sluha, který byl pasivním otrokem Pánovy vůle, v sobě nalezne sílu se vzepřít a uniknout pro zdánlivou slabost – nedokáže vraždit. Při závěrečném střetu se Pánova zloba rozplyne, když obdrží zprávu o smrti své sestry. Služka sice zůstává zlostná, avšak nemá už pro svůj hněv oporu. Hanako a Sluha spolu nakonec odplouvají.

Role jsou psány pro konkrétní zpěváky Ensemblu Opera Diversa a využívají jednak jejich prověřených schopností, jednak se pokoušejí rozšířit plejádu výrazových prostředků moderního hudebního divadla, jak ho soubor už deset let pěstuje. Inscenace z hudby a textu vychází, ale opírá se o dominantní prvek opery, kterým je dramatická situace. Hlavní inscenační a režijní úkol spočívá v nalezení přesvědčivého a divácky čitelného scénického tvaru pro dílo, které používá takřka filmové střihy. Jevištní prostor je zcela antiiluzivní a symbolický, zároveň nám však musí umožnit určitou výtvarnou kvalitu a možnost hrát na scéně v několika plánech najednou.

ENSEMBLE OPERA DIVERSA (www.operadiversa.cz) je seskupení mladých profesionálních hudebníků a zpěváků, kteří si kladou za cíl interpretovat operu a hudbu diversně, tedy odlišně. Soubor uvádí do života klasickou komorní hudbu i zpěvohru v podobě původních (mini)oper autorské dvojice Ondřej Kyas (hudba) a Pavel Drábek (libreto). Jedním z cílů Ensemblu Opera Diversa je zpřístupňovat vážnou komorní hudbu i (mini)opery publiku v bezprostředním (neformálním) koncertním prostředí, ve kterém se stírá odstup mezi interprety a posluchači. Těžištěm původní tvorby je operní hudební divadlo uskutečňované v přesvědčení, že opera je živý žánr, který je zapotřebí rozvíjet, vyvést ho z artistních laboratoří a hledat pro něj nové publikum. Motto souboru “Opera – hudba – medvěd – zemětřesení” vzdává hold Benedettu Marcellovi a jeho spisku Divadlo podle módy (1721).

K OPEŘE A INSCENACI

Společná smrt milenců v Šinagawě je druhý celovečerní projekt Ensemblu Opera Diversa po předchozí komediantské opeře Pickelhering 1607 aneb Nový Orfeus z Bohemie. Vzhledem ke komornímu obsazení – jen 5 zpěváků a 10 muzikantů – i k délce, která asi jen mírně přesáhne hodinu, o Šinagawě mluvíme ne jako o celovečerní, nýbrž jako o polovečerní opeře. Po zhruba deseti letech práce na komediálních námětech jde o první soustavný pokus o zpracování vážného operního tématu, snad s výjimkou minioper Metařka listí aneb Záhadné zmizení podzimu (2003) a Muž a žena v loďce (2008), které se pohybují na hraně vážného a komického.

je druhý celovečerní projekt Ensemblu Opera Diversa po předchozí komediantské opeře . Vzhledem ke komornímu obsazení – jen 5 zpěváků a 10 muzikantů – i k délce, která asi jen mírně přesáhne hodinu, o mluvíme ne jako o , nýbrž jako o . Po zhruba deseti letech práce na komediálních námětech jde o první soustavný pokus o zpracování vážného operního tématu, snad s výjimkou minioper (2003) a (2008), které se pohybují na hraně vážného a komického.

Zároveň je Šinagawa završením cyklu minioper, které se – tu volněji, tu úžeji – inspirují tradičním japonským uměním. Od prvních minioper, které byly psány přímo pro Diversu, je japonský vliv přítomen. Tak Rýbrcoulova tůň (2003), ačkoli se odehrává v Krkonoších, vychází z inspirace tradiční japonskou fraškou kjógen. I mini-miniopera Mladý pán (2003), třebaže místně a časově neurčena, má svůj původ v japonské anekdotě vypravěčského umění rakugo. Její příběh je přejat z knihy Věny a Zdeňka Hrdličkových Smích je mým řemeslem, která stála i na počátku zmíněného kusu Muž a žena v loďce a také příčinně zavdala na Šinagawu. Minioperní kantáta Metařka listí se zase volně inspiruje tradičním divadlem nó.

Nejvíce do japonských minioper patří čtveřice, na jejímž počátku stála událost velmi ryze z naší domoviny. V červenci 2006 se ženil náš zpěvák Jakub Tuček a veselka se odehrávala v místě nevěstina bydliště – kde jinde než v Krkonoších. Psát druhou krkonošskou minioperu jsme už nechtěli (ačkoli námět by byl), tak jsme podnikli jednu z obvyklých expresních minioperních akcí, sepsali jsme a secvičili manželskou frašku s názvem Listonoš, Mortierové a krytí plemenné kočky a doprovodili jsme to darem věcným, brožurkou tří minioperních libret s manželskou tématikou. S výjimkou Listonoše to byly ovšem náměty podle japonských kjógenů. V následujících dvou letech jsme všechny uvedli: Loupežnickou nevěstu (2007) podle kjógenu Jasemacu, dále Zpívajícího ženicha (2008) podle kjógenů Fukitori a Iwahaši a také upravenou verzi Listonoše s názvem Listonoš aneb Krytí plemenné něvské maškarády. Aby cyklus byl ucelenější, doplnili jsme mezi komediální Nevěstu a Ženicha ještě třetí japonskou, vážněji laděnou minioperu Muž a žena. Taková byla postupná japonská průprava ke Společné smrti milenců v Šinagawě.

Text Šinagawy nezastírá japonskou inspiraci a ani v inscenaci se ji nepokoušíme nijak zamaskovat. Stejně jako v ostatních případech se nám v nejmenším nejedná o přenos tradičního japonského divadla jako formy. Způsob vyjádření se snažíme najít vlastní a co možná nejintenzivněji tlumočit obsahovou stránku tohoto díla – lidské konflikty a dramata, která jsou nám společná bez ohledu na kulturní prostředí, v němž se nacházíme. Nejde nám však primárně ani o vytvoření nové formy. Ta by mohla být spíše jakýmsi vedlejším produktem. Nechť to nevyzní jako alibismus a strach vyjádřit se radikálně, samozřejmě – vždycky je vidět lépe to, co se ostře vymezuje, co pobuřuje a šokuje. O to nám ale nejde. Chceme být pouze vnímaví a citlivě, bez efektu, konvence, pompy nebo provokace tvořit a hledat lidi, kteří jsou také takoví a možná také už trochu otrávení ze všech divadelních dochucovadel a hledají v hudebním divadle hudbu a divadlo.

Plán realizovat s Ensemblem Opera Diversa původně komediální příběh o nevydařeném společném skoncování milenců v Šinagawě je staršího data. Když Tomáš Studený v Komorní opeře JAMU režíroval Tučapského Majitele pohřebního ústavu, setkal se Pavel Drábek se skladatelem a ten vyjádřil přání složit ještě jednu operu jako pandán k Majiteli. Pavel Drábek nabídl jako námět na polovečerní operu právě Společnou smrt s tím, že by ji premiérovala Diversa. Antonínu Tučapskému se zdálo, že “Povídka je ‘very Oriental, very Japanese’, tož nevím, jak se to bude shodovat s mým slovanským cítěním, ale myslím, že na tom velmi málo záleží” (dopis z 26. prosince 2004). Drábek z toho popudu začal uvažovat o námětu jiném, který by byl tématicky spjatý a více vyhovoval oné vyjasněné vizi. První část by pojednávala o domovu nalezeném – o muzikantovi, který prochází svět, až najde místo, kterému se dá říkat domov – příběh, inspirovaný osudem mnoha českých hudebních emigrantů a expatriantů. A druhý příběh, Šinagawa, by byl o úmyslném odchodu do bezdomoví, když ústřední postava nalezne osobu, pro kterou opustí rodiče a opustí dům. První námět by byl pro Antonína Tučapského a druhý pro Ondřeje Kyase. To bylo ovšem na velmi dlouho. A čas běžel a Antonín Tučapský se nechával slyšet, že od plánu napsat ještě jednu operu upouští.

Mezitím vznikl animovaný film Mluvící dobytek Tomáše Studeného podle naší půlhodinové hororové miniopery zpod Kunětické hory (koprodukce Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění v Brně a Filmové školy Zlín). A také vznikl Pickelhering, který měl vizi vyjasněnější – díky impulzům od Pavla Petráňka z Národního divadla v Praze, který chtěl do projektu Bušení do železné opony nějakou původní operu. A třebaže z projektu Bušení sešlo, Pickelheringa jsme uskutečnili.

V létě 2007 se pak stala v naší blízkosti tragická událost. V tu chvíli bylo nevhodné koketovat s komickým příběhem, ve kterém chtějí japonští milenci skoncovat se životem ve vodě. Tou dobou už ovšem byly přípravy na Společnou smrt milenců v Šinagawě započaty a měnit titul by bylo vůči dotačním donátorům nesprávné. Námět tedy byl upraven – jednak se vytratila komediální nadsázka, jednak jsme se přiblížili své ctižádosti udělat operu i na závažné téma, abychom nebyli spojováni výhradně s komediálním žánrem, nedejbože hudebním bavičstvím. Příběh milenců v Šinagawě zůstal, i jejich odhodlání odejít z tohoto světa a z města Šinagawa, kde mají celý svůj dosavadní život, a zasáhl do něj námět z jednoho z nejpodivuhodnějších japonských kjógenů jménem Buaku. Ačkoli kjógen je znám jako fraška, Buaku začíná spíše jako tragédie a dobré dvě třetiny hry se nesou ve velice vážném tónu: urozeného pána se dotklo chování jednoho ze sluhů jménem Buaku, a proto posílá svého druhého, aby Buakua sprovodil ze světa. I v kjógenu, i v naší Šinagawě dojde k nekrvavému rozuzlení, ale závažný tón – který může upomínat na Shakespearova Othella a v závěrečném zvratu na Marnou lásky snahu – zůstává.

Hlavním záměrem při psaní libreta i hudby bylo pokusit se o další krok v pojetí hudebně-dramatické situace. Zatímco v tradiční opeře je hlavní strukturní dominantou libreto, nebo ještě častěji hudba – Prima la musica, poi le parole – v Šinagawě nám šlo o co možná čisté hudební divadlo – Prima la scena, poi la musica e le parole. Oproti předchozím projektům je tak v Šinagawě hudební dění pojímáno více jako řetězec svébytných hudebních gest, která často dostávají úplný smysl až v součinnosti se scénickou akcí. Hudební tok se tedy snaží zvýrazňovat zlomy a střihy, přítomné v ději, ale zároveň podporovat kontinuitu a “tah” jevištního dění. Snažíme se také zužitkovat a rozpracovávat své zkušenosti se zhudebňováním češtiny. Tato opera má být další fází zkoumání možností, jak se může čeština zpívat, aby byla srozumitelná, krásná, hudbou umocněná a zároveň vhodně dokreslovala divadelní situaci. Do značné míry tedy mizí “širokorozchodná” romantická operní kantiléna (tedy to, co si zpravidla každý vybaví, když se řekne “opera”), ale zároveň nemá jít o likvidaci melodiky jako takové – spíše o rozšíření pojmu “melodika” tam, kde bychom ji prve ani nehledali. Jde nám o přirozenou deklamaci češtiny v žánru takzvané vážné (artificiální) hudby – zastáváme totiž názor, že podobně jako v hudbě “nevážné” čeština svoji ideální, kánonickou melodiku dosud nenašla a k dosavadní tradici je nutno se stavět spíše kriticky. (Přičemž jsme si vědomi toho, že ideály se samozřejmě mění spolu s dobou.) V opeře tu navazujeme na metodiku Leoše Janáčka a pokoušíme se o nové uchopení jeho nápěvkové metody, ale těžíme i ze zkušeností z jiných hudebních žánrů, zejména rockové hudby.

Co se samotné hudební řeči týče, máme snahu o využití celého spektra zvukových prostředků hudby 20. století, od tradičně chápané melodicko-harmonické hudební řeči až po experimentální přístup k nástrojové hře. Tomu odpovídá i obsazení komorního orchestru, kde vedle smyčců a dechů (3 housle, viola, violoncello, flétna, hoboj, fagot) figuruje v partituře i barytonový saxofon (alternující fagot), elektrická kytara, klávesy a bicí nástroje.

Příběh životního přerodu Hanako, jejího zdánlivě osobního rozhodnutí, kterým však vyvolá řadu konfliktů ve svém okolí, je interpretován trochu poťouchlým vypravěčem, jenž se sám v určitých okamžicích děje účastní. Tomáš Studený tuto postavu režijně řeší rozdvojením na dvě formy existence téže osoby: reálný vypravěč divákovi zpěvem a svou přítomností předestírá příběh, z něhož jsou určité “střípky mozaiky” vizualizovány. Obraz vypravěče se pak jako mimická postava účastní těchto výjevů a zasahuje do nich. V celku je tedy příběh i vypravěč sám sebou interpretován. Tím dostávají pozměněný smysl například i momenty rozporu mezi výpovědí z úst vypravěče a viděným jednáním postav. Určitý rozkol mezi viděnou skutečností a její interpretací je obsažen svým způsobem už v názvu opery. Společné smrti milenců se totiž divák v doslovném smyslu nedočká. Tento rozpor je společným jmenovatelem prakticky veškeré mezilidské komunikace – nakonec se ukazuje, že pro další jednání je pro nás skutečnost sama daleko méně důležitá než to, jak ji interpretujeme a přijímáme.

Hlavní inscenační a režijní úkol vidíme v nalezení přesvědčivého a divácky čitelného scénického tvaru. Pasáže, kde jsou takřka filmové střihy, je zapotřebí ztvárnit adekvátně divadelně. Od počátku pociťujeme nutnost pojednat jevištní prostor v této opeře zcela antiiluzivně a symbolicky, zároveň nám však musí umožnit určitou výtvarnou kvalitu a možnost hrát na scéně v několika plánech najednou. Scénické poznámky v textu týkající se konkrétních míst děje bereme jako navození atmosféry. Podobně i herecká akce by měla dospět do pohybové výrazovosti, takřka taneční, ovšem s naprostou vnitřní sugestivitou. Na jevišti se postavy pohybují v úzce vymezeném spletitém prostoru visutých lávek, které připomínají jednak omezenost pevně konvencemi určeného života, jednak i hrany, na kterých se jednotlivé osudy pohybují.

V tomto příběhu se prolínají některé základní kulturní archetypy. Hanako a Sluha skoncují se svým dosavadním životem a podobně jako mýtický fénix a hrdlička vstoupí do zničujícího žáru, ve kterém se přerodí do jiného, nového života a světa. Hanako zároveň do tohoto světa svou myslí procitá už po svém snu, ve kterém sebe spatří očima ostatních. Podobně jako ve známé legendě o mistru Čuangovi, kterému se ve snu zdálo, že je motýl, a když se probudil, tak nevěděl, jestli to byl jen sen, nebo jestli je ve skutečnosti motýl, kterému se zdá, že je mistr Čuang. Legendu o spáči, který ve snu prožívá jiný, bohatší život, známe i z příběhu Abu Hasana z Šeherezádiných vyprávění Tisíce a jedné noci nebo z Calderónovy klasické hry Život je sen. Podobně i Hanako dosní jeden svůj život a vstoupí do jiného. V neposlední řadě je podstatné také dějiště příběhu. Město Šinagawa, které je dnes jednou z tokijských čtvrtí, má symbolické jméno: šina znamená zboží, věci, majetek (v jiném zápisu to znamená koketování); gawa (kawa) pak znamená řeka. I z tohoto poetického názvu pro nás vzešla bohatá inspirace.

Charakteristickými prvky libreta a potažmo i hudby jsou jejich určitá úsečnost či těkavost v řeči samé i v dějové a situační struktuře příběhu, a zároveň velmi křehká a obrazná symbolika a metaforika. V tomto se inspirujeme paralelními liniemi, technikou, kterou umožňuje jednak film, jednak i polyfonická hudba. Příběh – podobně jako vzpomínky, myšlenky i sny – se skládá jen z mozaikových střípků, které zacelujeme do souvislých významů až teprve tehdy, kdy souvislé významy k něčemu potřebujeme. Účel a momentální cíl (telos) nám přepisuje paměť a zároveň i pohled na skutečnost. Hra je rozdělena do čtyř obrazů a prologu, přičemž jednotlivé části jsou dramaturgicky odstupňovány – každá promlouvá trochu odlišným divadelním jazykem. Velmi volně se tu inspirujeme symfonickým členěním hudby – první scéna (věta) se odehrává v centru dění (dům paní Hanako, s prostřihy do Pánova domu), druhá část se přesouvá do zátoky za městem, třetí se odehrává na tržišti, kde se scherzovitě střetají různé zájmy, a závěrečná scéna pak v přístavišti, které je na pomezí města Šinagawa a moře, které vede do jiného světa.

Doufáme, že příběh o Společné smrti milenců v Šinagawě, který by se mohl stejně tak jmenovat prapodivné skoncování se životem dvou prapodivných milenců v Šinagawě, si najde své obecenstvo a že je osloví – jak svým dosahem, tak i jevištním zpracováním.