Rozhovor s Richardem Novákem

Druhý písňový recitál mezinárodního festivalu Petra Dvorského 2014 je věnován jednomu z　mála českých pěvců, kteří se písňovému repertoáru věnují systematicky po celý život. Legenda brněnské Janáčkovy opery a české opery vůbec bas Richard Novák přijíždí na festival už po několikáté. S celovečerním recitálem však poprvé.

Na programu vašeho koncertu je Loewe, Brahms i Mahler. Čím vás zaujal právě tento výběr písní?

Dával jsem tam věci, které jsem už v　minulosti zpíval a považoval jsem je svým způsobem za mimořádné. U Loeweho, jehož písňové dílo je obrovské, jsem se přiklonil k　opusu jedna. On později směřoval k　takovému slušnějšímu populáru, kdežto ten první opus je velice stylově vyhraněný v　nejlepších tradicích. Dokonce bych řekl tu tradici tvořící. Protože jeho Erlkönig je datovaný stejně jako Schubertův Erlkönig, čili je to začátek německé romantické písně. A k　tomu Loewe prostě patří. Jsou to tři písně opravdu dramatické textem i zhudebněním. Brahmsovy Čtyři vážné zpěvy to je moje dlouholetá láska, i když mám ten pocit, že ty čtyři písně na biblické texty jsou nesmírně hluboké, náročné pro interpreta i pro posluchače. A protože se to dává málo, tak jsem chtěl, aby to tu zaznělo.

Mahlerovy písně, jak já říkám “Gesellenlieder”, jsou cyklus, do kterého jsem se zamiloval. Jsou pro mě relativně nové, to znamená asi pět roků. Ač je to velice ranné Mahlerovo dílo, zhudebnil je na úžasně dokonalé texty. Jak ta invence tak to zpracování je v　nich pro mě lepší, než v　jeho pozdějším Chlapcově kouzelném rohu. Nehledě na to, že jsem si k　tomu pouštěl nahrávku Fischera-Dieskaua s Berlínskou filharmonií a　Danielem Barenboimem a to považuji za velice dokonalé. No a od té doby, pokud zpívám nějaký písňový večer, se je snažím zařadit. Ačkoli jsou hlasově náročné, a já bych na to v　mládí neměl, tak teď mi kupodivu nedělají tak zásadní potíže. A to jejich rozpětí od lyriky až po drama v té třetí písničce o tom noži v　hrudi a o tom, že chce ležet na márách, a k　tomu ta čtvrtá písnička, tak to mě naplňuje velkým obdivem.

Já jsem nejvíc z　Nováka miloval a dodnes si nejvíc cením Melancholických písní o lásce, v　těch je jeho typická harmonie a sloh. V　roce 1974 jsem dělal koncert z české hudby na brněnském festivalu a zpíval jsem tam Novákův Erotikon a Křičkovy Severní noci. Mně se zdá, že z českých skladatelů měl k　písním Křička nejblíže. On si volil takové ty dekadentní verše, které překládal jeho bratr, a ty Severní noci jsou moc vydařená věc. Chtěl jsem něco českého a reprezentativního, tak jsem zvolil ty dva cykly.

Kdysi jsem byl v ročním angažmá v　Rakousku ve Štýrském Hradci a tam jsem se zabýval písničkami a studoval jsem tam jako externí posluchač na vysoké hudební škole a pracoval jsem s　pianistou Gerhardem Zellerem. Ten velice dobře vycítil, k　čemu mám blízko a protože znal dobře celou německou literaturu, tak říkal: “Víš, ty bys měl zpívat Vier ernste Gesänge. Ten jejich hluboký výraz, to by ti sedělo.” A tak jsem přišel vlastně k Brahmsovi.

Já myslím, že ne. V tu dobu, co jsem tam byl, dávali ve Štýrském Hradci celý cyklus písňových večerů. A na tom prvním byl Waldemar Kmentt, známý tenor ze Státní opery, a doprovázel ho Erik Werba. Tak jsem na něj samozřejmě šel a o pauze jsem se odvážil a šel jsem dozadu. Oslovil jsem pana Werbu, což byl už tehdy světově známý doprovázeč, a řekl jsem mu: “Já se chci něco naučit o zpívání, o písničkách, protože u nás se to nenaučím”.

Tu a tam, když nějaký zpěvák zpíval takový večer, tak vesměs zpíval něco, co musel zpívat na konzervatoři ke zkouškám a k tomu se přidaly oblíbené árie. Jediný, komu bych vzdal čest, je Jinřich Jindrák, který se zabýval písničkami opravdu. Nebo Libuška Márová. Těch lidí bylo ale velice pomálu a já to úplně chápu, protože já i dneska vidím, že tam, kde není poptávka, se to nevyrábí.

Ovšem, je to pořád stejné, vlastně dost exklusivní. Podívejte se, písně se zpívají třeba dvakrát za rok v Rudolfinu, ale to přijede pan Goerne nebo Quasthoff, nebo jiný renomovaný zpěvák z Německa a dneska už také odjinud, takže se objeví třeba francouzské písničky. Ale aby se objevila Zimní cesta třikrát za sezonu, to vůbec ne.

Ne, to bohužel ne. Já si myslím, že je ideální najít výborného doprovazeče, asi jako když najdete dobrou ženu, tak s　ní zůstat celý život. S　Karlem Košárkem jsem se potkal náhodně, když bylo potřeba, abych zaskočil v Tišnově. A když jsme jeli domů, tak jsem říkal: “Uspěl bych, kdybych vás požádal o spolupráci?” A on řekl, že jo. Samozřejmě jsem slyšel a četl, že hrál s　Koženou a Janálem. Takže od té doby jsme spolu několikrát koncertovali a tenhle program jsme spolu natočili i studiově v Praze. Kdysi jsem to gros písní dělal s Cyrilem Klimešem. To byl takový perfekcionista, chtěl mít všechno do poslední nuance. A pak jsem přišel k Ivanu Klánskému, což považuji zatím za největší akvizici. U Karla Košárka je cítit, že je to kultivovaný klavírista. Já mám rád, když někdo tu dohru ještě podá, když tam je ta kultura.

Asi ten Revírník, víte. Protože Revírník je taková figura herecky nesmírně vděčná. Je o takové té životní pravdě. Ten janáčkovský trochu úsečný styl, nechci říci “Sprechgesang”, ale trošku to parlando umožňuje někdy výrazové ovlivnění intonace, především na konci fráze. Mistrně to uměl Rudolf Asmus. Moje představa Revírníka je taková ze života. Já jsem tyhle strejce ve svém mládí poznal.

Myslím si, že s　Liškou se dost uhnulo někam jinam. Teď naposledy ji dělal Havelka v Národním divadle, jak jsem slyšel. Já si myslím, že to bude pěkná inscenace, ale Revírník je podle něj takový ten samec, který nahání ženské. A to já si myslím, že to v té figuře není. Ovšem v dnešním soudobém stylu se každý režisér snaží, aby to udělal jinak, protože kdyby to udělal tak, jak to skladatel napsal, tak by byl podezřelý z toho, že nemá invenci a že ho nic nenapadlo. Ať ho to napadne dobře nebo špatně, to je jedno, ale hlavně to musí být jinačí, než jak to autor zamýšlel. A to já nejsem ochoten přijmout, protože si myslím, že ani Těsnohlídek ani Janáček nebyli hloupější než současní inscenátoři. Takže jsem rád, že patřím do té staré éry, kdy inscenace byly ještě normální.

Kdysi jsme dělali Lišku v Benátkách a tam to režíroval Pountney. Tehdy jsem zpíval Faráře a jeho asistentka mi říkala: “Víte, ten Farář vůbec v tom světě nežije, on ten svět zná nanejvýš ze zpovědnice”. A já jsem povídal: “Aha, a proč teď sedí v hospodě a pije pivo?” Vždyť to by se s ním ten Revírník a ten Rechtor nebavili. Oni vtipkovali, dělali si ze sebe srandu, měli se rádi... Když tam potom pronese v té druhé scéně v hospodě Revírník “latina tu schází”, tak je mu do breku. A Janáček tam nechá viset celý jeden a půl taktu akord a nic se neděje, a pak řekne smutně: “Jak je mu asi ve Stráni?”. To je tak geniálně výmluvné! Pravda je v partituře. A pokud jsem s partiturou v souhlasu a správně ji vyložím, tak jsem na správné lodi. Režiséři si dnes napřed stanoví nějakou ideu a podle ní jdou. Že ta idea nesouhlasí s tím, jak to napsal skladatel, to je nezajímá. A to druhé, co považuji za úplně nejdůležitější, je, jestli to vyčtu z té muziky. Ta první a druhá scéna v hospodě, to je ten klíč, který je v　té muzice. Pro mě je úkol zpěváka jediný: maximálně se přiblížit a vyjádřit to, co chtěl autor napsat. Pro mě je v Lišce jediná záhada: jak to přišlo, že Těsnohlídek napsal tak geniální věc. On byl novinář a měl napsat něco odlehčeného a napsal geniální Lišku. Tak jako Smetana si řekl, že napíše nějakou lehkou operu a napsal geniální Prodanou nevěstu, která nemá trhliny, která je od začátku do konce perfektní!

Děkuji za rozhovor.

Jaroslav Kocurek

zdroj: tisková zpráva festivalu