J. Pavlica: Brána poutníků

Program večera:

• Ferenc Liszt: Agnus Dei (část Slavnostní mše) – soprán Kateřina Šmídová, alt Jarmila Kosinová, tenor Jaroslav Březina, bas Pavel Švingr
• Max Bruch: Adagio (část z 1. koncertu pro housle a orchestr) – 1. housle Pavla Tesařová
• Jiří Pavlica/Renata Putzlacher: Brána poutníků / Porta peregrinorum – baryton Roman Janál

  Smíšený sbor a symfonický orchestr Europera

  Dirigent: Miloš Krejčí

  ---

  Autor Jiří Pavlica nabízí na své dílo tento pohled:

   
  Každý člověk je poutníkem, který v životě prochází nejrůznějšími branami, od zrození k objevování nových a dalších obzorů, až skrze nejrůznější poznání dospěje k bráně poslední, k bráně do jiné dimenze. I my, současní lidé jednadvacátého století, lidé různých národů a různých náboženských konfesí jsme takovými poutníky, kteří navazují na to, co bylo před námi, svým počínáním naplňují současnost a latentně předznamenávají to, co přijde po nás. Jsme tedy svorníkem minulého a budoucího.

  Naplněním této myšlenky, v kontextu současné Evropy, chce být oratorium "Brána poutníků" inspirované životem a odkazem vzdělance a filozofa, světce sv. Vojtěcha, který byl skutečným Evropanem už na konci prvního tisíciletí a jeho opravdovost žít život naplno pro to, čemu věřil, je inspirativní a naléhavě aktuální právě dnes na počátku třetího tisíciletí.

  Sv. Vojtěch pocházel z rodu Slavníkovců, narodil se pravděpodobně roku 956 na Libici v　Čechách, vzdělání a základní nasměrování i změnu životních perspektiv získal na katedrální škole v Magdeburku vedené Oktrikem (jedním z nejučenějších mužů tehdejší Evropy) a Gerbertem z Aurillacu (pozdějším papežem Silvestrem II.). V Magdeburku také sv. Vojtěch přijal jméno Adalbert. V roce 982 byl zvolen pražským biskupem, od roku 988 do 992 působil v Římě, pak se opět vrací na biskupský stolec do Prahy a v roce 993 zakládá spolu s přemyslovským knížetem Boleslavem II. benediktinský klášter na Břevnově. Při další cestě do Říma přes Uhry se stal světícím biskupem knížete Gejzy Waika, který přijal jméno Štěpán a stal se králem uherským. Sv. Vojtěch se účastnil v roce 996 papežské synody, která byla zahájena za přítomnosti císaře Oty. Sešly se zde významné evropské osobnosti a formovala se zde mocenská a intelektuální elita konce prvního tisíciletí, která usilovala o církevní a politicko-správní reformu tehdejší Evropy. Ještě téhož roku sv. Vojtěch podnikl cestu po Evropě a v roce 997 odešel na misii do severní Evropy. Vypravil se přes Magdeburk a Poznaň do polského Hnězdna, odkud pod ochranou ozbrojeného doprovodu (který misionářům poskytl polský kníže Boleslav Chrabrý) putoval přes Gdaňsk do Pobaltí. Dále již misionáři cestovali sami a podle líčení Jana Camparia a Brunona z Querfurtu se předpokládá, že sv. Vojtěch a jeho druzi působili na pobřeží Baltského moře, na místě zvaném Sambie (něm. Samland), dnes na území Ruska. Podle legendy sepsané Ellingerem, opatem kláštera v Tedernsee, došlo k umučení sv. Vojtěcha (na místě zvaném Cholin) 23. dubna 997 (ve věku asi jedenačtyřiceti let). Jeho ostatky vykoupil zlatem Boleslav Chrabrý a byly uloženy v polském Hnězdně, v roce 1039 byly za dramatických okolností převezeny do Čech (kde v chrámu sv. Víta odpočívají dodnes).

  Sv.Vojtěch je světcem a legendou, která spojuje mnohé evropské národy. Je vnímán jako ochránce Polska, Maďarska, Čech i Slovenska, a především jako evropský poutník, Evropan. Za těmito fakty se skrývá život naplněný usilováním o lepší, kulturnější, humánnější a vzdělanější evropskou budoucnost, založenou na lásce k člověku a Bohu, život naplněný opravdovostí, který inspiroval nejen mnohé legendisty té doby, ale i umělce století následujících k vytvoření řady literárních, básnických, hudebních a výtvarných děl.

  Ve svém oratoriu "Brána poutníků" bych rád vytvořil hudebně-filozofický obraz, ve kterém by zazněly dialogy mezi současností a minulostí, dialogy mezi různými národy i mezi různými církevními konfesemi a duchovními směry. To vše s využitím textů legendisty 10. a 11. století Bruno z Querfurtu a současné česko-polské básnířky Renaty Putzlacher. Rád bych, aby oratorium bylo také příležitostí pro hudební dialogy, kdy brána spolupráce, porozumění, vzájemné tolerance i respektování jeden druhého v　jedinečnosti každého je všem otevřena dokořán. A kdo jiný by měl být na tuto vlnu "jednoty lidství a krásy růzností" pozitivně naladěn, než právě nejmladší generace umělců, které určitě prospěje se seznámit s kořeny evropské kultury a s tímto vědomím být jakýmsi svorníkem mezi minulostí, současností a budoucností. Ostatně s touto prací má právě orchestr a sbor Europera, pro které je dílo komponováno, velké zkušenosti.

  A nabízejí se ještě další a nové kontexty výsledného sdělení oratoria, které možná teprve přinesou časy příští, kdy evropský kulturněhistorický a hodnotový systém může být oporou a přínosem pro všechny humánně smýšlející lidi na celém světě.