Pražské jaro a výročí republiky

Hudebním svědectvím o první Československé republice je dvojice skladeb závěrečného koncertu – Sinfonietta Leoše Janáčka a  Žalm zeme podkarpatskej Eugena Suchoně, zakladatelské osobnosti moderní slovenské národní hudby, jehož význam je srovnáván s důležitostí Bedřicha Smetany pro českou národní hudbu.

Janáček svou Sinfoniettu označoval za reminiscenci zážitků první světové války a pocitů při vyhlášení Československé republiky. Skladba poprvé zazněla roku 1926 v rámci všesokolského sletu. Připomeňme, že Česká obec sokolská, založená roku 1862, usilovala o fyzický i morální růst českého národa. Svým působením nemalou měrou přispěla k formulování principů české národní identity. K sokolské obci se hlásil rovněž T. G. Masaryk a tento spolek také sehrál zásadní roli při vyhlášení republiky. Skladba byla původně opatřena programními podtituly, od kterých však skladatel později upustil. Je tak abstraktnějším svědectvím, jak se první dekáda naší republiky zrcadlila v hudbě.

Zdánlivě konkrétnější výpovědí je Suchoňův Žalm – pochopitelně, v případě vokálně-instrumentální skladby je obsahová rovina poměrně jasně definovaná textem. V tomto případě se jedná o stejnojmennou báseň Jaroslava Zatloukala, českého básníka, který během svého pobytu na Slovensku značnou pozornost ve své tvorbě věnoval Podkarpatské Rusi. V poměrně komplikovaných metaforách je vyobrazena „zem krásná, bez úsměvu“. Suchoňova hudba tento baladický tón umocňuje, ale silně zaznívá i motiv naděje upínající se k budoucnosti. Ovšem Suchoň svůj Žalm komponuje ve zcela odlišné atmosféře než Janáček Sinfoniettu. Rok 1937 je pln znepokojujících událostí, které v myslích mnohých předznamenávají další válečný konflikt. V tomto kontextu je možné působivost díla vnímat v širokých, často protikladných souvislostech. Plně pak koresponduje s kontrastností či rozporuplností „osmičkových“ výročí, kam ostatně rokem svého prvního uvedení spadá: premiéra se uskutečnila roku 1938, výrazně rezonovala Pražským jarem v roce 1948 a nyní bude roku 2018 uvedena k oslavám stého výročí státnosti. 

Dalším fenoménem, jehož si letošní dramaturgie všímá, jsou čeští autoři, kteří podstatnou část svého díla komponovali v zahraničí, kam byli z politických důvodů nuceni emigrovat. Tato linie je reprezentována dvěma mistrovskými orchestrálními díly: Symfonií č. 4 Bohuslava Martinů a Hudbou pro Prahu 1968 Karla Husy. Shodou okolností je oběma autorům také společná trasa zahraničního exilu. Po studiích na Pražské konzervatoři směřovali do Paříže, centra tehdejšího kulturního dění, odkud odcházejí do Spojených států, které s otevřenou náručí přijímají talenty evropského kontinentu, aby tak obohatily rychle se rozvíjející tamější kulturní život. Pochopitelně, cestu těchto dvou autorů dělí mnoho let, stejně jako letopočet jejich narození. Zatímco Martinů do USA prchá roku 1941 po obsazení Francie nacisty, Karel Husa se pro emigraci rozhoduje po únoru 1948 a do Spojených států přijíždí v roce 1954 na pozvání Cornellovy univerzity v Ithace, ve státě New York. Oba v emigraci píší svá zásadní díla, ze kterých se však nevytrácí zřetelná kontinuita charakteru české hudby ani kontakt s děním v rodné vlasti jako takovým. Ať už formou lyrického stesku (kupříkladu Otvírání studánek Bohuslava Martinů) či přímým komentářem dějinných událostí (do letošní festivalu zařazená Husova Hudba pro Prahu 1968), kdy svým uměleckým hlasem apelují na světovou veřejnost ve snaze upozornit na dění v Československu.

Jako umělecké volání zevnitř ven lze chápat Sinfoniettu č. 4 „Pax hominibus in universo urbi“ Klementa Slavického, která byla napsána roku 1984. Zamýšlena byla jako poselství adresované z Československa světu, a to k příležitosti 40. výročí založení Organizace spojených národů, jíž dílo také dedikoval a následně byl zlatou medailí OSN oceněn. Slavický je reprezentantem skladatelských osobností, které vlast neopustily. Ve své tvorbě se nemohly vyjadřovat toliko svobodně, namísto následování trendů a dění ve světové soudobé hudbě musely obratně manévrovat v estetických mantinelech daných oficiálními strukturami. O to obdivuhodnější bylo, když se jim navzdory všem těmto úskalím podařilo získat respekt zahraniční scény. Takovým zjevem byl vedle Slavického bezesporu Miloslav Kabeláč, možná největší český symfonik druhé poloviny 20. století. Jeho Šestá symfonie byla do programu festivalu rovněž zařazena.

Zatímco Martinů, Husa, ale kupříkladu i Jan Novák, jehož monumentální kantáta Dido na letošním Pražském jaru zazní, se do ciziny uchýlili jakožto političtí emigranti, dnešní doba přináší – naštěstí – jiný fenomén. Je jím mladá generace českých skladatelů, kteří se díky otevřeným hranicím nejprve výrazně prosadí v zahraničí, aby se následně jejich pozice upevnila také na domácí scéně. Připomeňme ve Francii působícího Kryštofa Mařatku, jehož dílo na českou scénu hojně přinášelo Pražské jaro (zmiňme jeho rozsáhlé vokálně-instrumentální dílo Vábení, které na festivalu před pěti lety uvedl Orchestre Philharmonique de Radio France), Miroslava Srnku nebo Ondřeje Adámka a Lukáše Sommera, jejichž díla Karakuri a Koncert pro harfu a orchestr zazní v programu festivalu v české premiéře.

Nezastupitelnou úlohu Pražské jaro ze své podstaty mezinárodního festivalu sehrává v propojování české scény se zahraniční. Za příklad této iniciativy uveďme koncert Varšavské filharmonie, která ve světové premiéře uvede dílo Michala Nejtka, nebo prvé uvedení vokálního cyklu Marka Ivanoviće, kterého se zhostí švédská mezzosopranistka Katarina Karnéus.

Mezinárodní charakter festivalu je rovněž blahodárný pro rozvoj a objektivizaci domácí scény skladatelské (ale pochopitelně i interpretační). Jak jinak je možné docenit kvality české soudobé hudby než ji vystavit přímému srovnání se zahraničním děním. Stane se tak na koncertech ansámblů Prague Modern, Epoque Quartet, Martinů Voices a mnoha dalších.