Zatancujme si...

„Nejoblíbenějším tancem posud ještě jest sedlácká, nazvaná tak zajisté teprve tehdy, když i našim Kopaničárům „panské“ neboli „městské“ tance, jako polka, tajč, šotyš aj. ve známost přišly.

Na počátku tance tanečníci stojí vpravo, tanečnice vlevo, tvářemi k muzikantům obráceni. Tanečníci jeden po druhém zpívají, muzikanti podchytnou jejich notu. Jakmile počnou hráti, tanečník pleskne na dlaně, děvče přiběhne k němu, položí mu levou ruku na pravé rameno, on ji pravou rukou vezme v úpoly a levou ji chytne za její pravou. Potom prozpěvující „ďupkajú“ do taktu na jednom místě, tj. pohybují se klátivým rytmem vpřed a vzad, pak se otočí vpravo dokola, chytnou se levýma rukama, klátíce jimi dle taktu vzhůru dolů, ona tanečnice nyní za zády tanečníkovými stojí. Konečně přechytne si tanečník děvče pravou rukou za její levou, pozdvihnou ruce vzhůru, pak ona zase položí tanečníkovi levou ruku na rameno, a tanec se opakuje.

Jeden tanec trvá i hodinu, vyzpívá se při něm dvacet i více písní. Někdy tanec i přerušen bývá prudkou hádkou, čí píseň má se hráti napřed“.

Takto popisuje tanec sedlácká sběratel František Bartoš v „sebraných spisech národních a literárních“ LID A NÁROD svazku druhém, vydaném v roce 1885.

Tanec, který se kdysi tančil podobně na celém Horňácku, prošel od doby sběratelské činnosti Františka Bartoše určitým vývojem určovaným výjimečnými osobnostmi z řad tanečníků, muzikantů či doprovodnými muzikami. Například v Lipově byl charakter sedlácké ovlivněn především faktem, že se v 50. a 60. letech minulého století tančilo při dechovce. Ani velicko-jabornicko-kouželovsko-vrbecký variant sedlácké („majstrovská“), se dnes netančí stejně jako třeba ve filmu Mizející svět, natočeném v roce 1932 Vladimírem Úlehlou, kde velické tanečníky doprovází muzika Jana Ňorka z Hrubé Vrbky.

Na všechny milovníky lidových tanců z Horňácka se těší tanečníci folklorního souboru Lipovjan a horňácká cimbálová muzika Petra Galečky.