Sobuláci hrají

V Sobůlkách platí, že se tam muzicírovalo od nepaměti a platilo i to, že se ti mladí učili od starších kolegů. Začátkem protektorátu se sešli Josef Přikryl, Václav Kostiha, František Výleta a další muzikanti a hráli po mlatevnách, schovávali se před hlídkami gestapa a lidé chodili za nimi. Václav Kostiha, který nejdříve zastával funkci organizačního pracovníka a později získal živnostenský list kapelníka, brzy poznal, že mládí je třeba spojit se zkušenostmi. Sám se muzikantsky vyučil u křídlováka Klimka, později u profesora Luzara, a muzice propadl tělem i duší. V padesátých a šedesátých letech lze jen obtížně vystopovat složení muzikantských partií. Neustále se prolínaly, jedni odcházeli, druzí přicházeli a záleželo jen na osobnosti kapelníka, aby našel takové muzikanty, kteří by kapele svým hraním dávali dobré jméno. Kostiha - děda, jak mu dnes v rozvětvené rodině říkají, to uměl a postaral se také o to, aby muzikantská tradice v rodině přešla do dalšího tisíciletí.

V jedné písničce se zpívá, že tam, kde otec končí, syn už začíná. U Kostihů to ale bylo jinak. Synové se nepotatili a tak se zaměřila pozornost na vnuky Vaška a Vlastu. Dostalo se jim hudebního vzdělání a na počátku devadesátých let předává děda Kostiha taktovku mladému Václavovi a klade mu na srdce, aby rodinná kapela nezanikla.

Jak to bylo dál? To už prozradí týdeník pro milovníky dechovky. Redaktorka Kateřina Kovaříková tímto děkuje DH Sobuláci za poskytnutí kapelnické kroniky.